JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

Březen 2018

Miluji tě, ale žít budu s jiným...

29. března 2018 v 13:22 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
Nenávidím celé víkendy a nenávidím i svátky,
nesnáším osamělé večery a to hlavně v pátky.
Nemám rád noci a sny, kdy volám tě zpátky.
Čas bez tebe trhá mé srdce jak z jemné látky
a do děravého srdce nepasují mi žádné zátky.
V hlavě mám pořád z tebe obrovské zmatky
a v duši budu mít nadosmrti na tebe památky.
Chtěl jsem mít pro naše děti v tobě roli matky,
ale chtěla jsi asi jiného tahat v životě za drátky.
Vím jistě, že by nás dva nečekaly divoké hádky,
možná občas chtěla bys mě rozkrájet na plátky
a zaryla bys mi do těla své naostřené drápky,
ale pak ve smíchu stulili bychom k sobě zadky.
Když jsi pryč, tak smutkem mám skoro zvratky
a mé tělo je napjaté jako natažené do kladky.
Po tvém návratu zdá se mi vždy život hladký
a vždy s touhou hned sundávám ti kalhotky.
Stokrát odmítlas společný život jak z pohádky
a pak dalas ho jinému se svým klidem cácorky.
Tak uzavřel jsem lásku v srdci pomocí západky
a milujeme se dál bez naděje na cestu zpátky.

Napiš mi miláčku

21. března 2018 v 18:21 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce

Napiš mi miláčku
nebo mě ta láska zničí.
Čekám jen pár vět,
že jsem tvůj a ne ničí.
Radostí pak hned,
že já jsem ten pravý,
ode mě celý svět
dozví se ty zprávy.

Napiš mi miláčku
a vyber mi osud můj,
jak za kačku na pouti,
buď ze mě bude hnůj
a život se mi zhroutí
nebo lásku mi vybereš
a život si, jak z proutí
se mnou navždy spleteš.

Napiš mi miláčku,
čekám na to dlouho.
Ale jen slova krásné,
souznějící s touhou.
Můj život asi zhasne,
pokud pošleš jen zlo.
A je víc než jasné,
že srdce by mi zmrzlo.

Napiš mi miláčku,
překonej svou bázeň.
Já posílám ti po větru.
tato slova, tuto báseň.
Rozcuchá ti někde vlasy,
ty objevíš se znenadání.
Neznám tě, ale vím, že jsi,
pak budeš jen moje paní.

Chtěl bych se vrátit

13. března 2018 v 17:45 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)

1.
Chtěl bych se vrátit do těch dob,
kdy jsem byl ještě zcela mlád.
A taky nemohl jsem býti snob,
za každou lumpárnu byl rád.

2.
Chtěl bych se vrátit do těch dnů,
kdy nezáleželo mi na věku.
Těšil jsem se na splnění svých snů
a nemusel brát plno léků.


Ref.
Teď vím,
že měl jsem život plný krás.
A sním,
že klidně prožil bych ho zas.
Ale zpátečku teď marně hledám
i u všech z mého života dam
a jsem rád, že nezůstal jsem sám,
vždyť vás všechny navždy v srdci mám.

3.
Chtěl bych se vrátit do těch časů,
kdy ještě nebyl jsem ani trochu stár.
Na hlavě měl jsem plno vlasů
a mé tělo bylo jen samý sval.

4.
Chtěl bych se prostě vrátit zpět,
kdy nevěděl jsem, co je stáří.
A že ze mě bude jednou děd,
všem prorokům jsem říkal lháři.

Ref.
Teď vím,
že měl jsem život plný krás.
A sním,
že klidně prožil bych ho zas.
Ale zpátečku teď marně hledám
i u všech z mého života dam
a jsem rád, že nezůstal jsem sám,
vždyť vás všechny navždy v srdci mám.

Ona je svědomí

7. března 2018 v 18:20 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)

1.
Vím, že existuje
někde uložena hluboko v mysli.
Ničeho nelituje
a o všech jen to špatné si myslí.
Nocí se proplíží
a hledá, komu by jen ublížila.
K úplňku vzhlíží
a umí všechno, jen ne být milá.

Ref.
Aby ostatní nic nepoznali,
tak nasazujeme si masky,
Ale ona nás pozná z dáli,
ať jde o ohavy či o krásky.

3.
Každý pozná ji,
už od dětství kazí všem sny.
A i dospělí mají
strach, že v noci změní dny.
Zamykáme domy,
ale to nám vůbec nepomáhá.
Říká si svědomí
a je pro lidi moc těžká váha.

Ref.
Aby ostatní nic nepoznali,
tak nasazujeme si masky,
Ale ona nás pozná z dáli,
ať jde o ohavy či o krásky.

S pastelkou v ruce

1. března 2018 v 14:46 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)

Žlutá jako slunce, co dává nám klid.
Modré moře, které musíš v létě mít.
Bílé kopce hor, co sjíždíš na lyžích.
Rudé oči lásky, topící se ve lžích.
Šedé odstíny jedné (ne)smyslné knihy.
Černé tečky na tváři, říkáme jim pihy.
Hnědý koblížek, co smrdí už zdaleka.
Khaki barva schová každého vojáka.
Zelená tráva, v níž občas milenci leží.
Růžová kráva, co po Alpách si běží.
Oranžová slupka asi od pomeranče.
Hnědorudá barva opáleného Apače.
Šarlatová je kopretina, co krásně voní.
Tyrkysovou si malovali už Egypťani.
Fialová jako modřina po pádu z kola.
Pro purpurovou Goethe neměl slova.
Všechny ty barvy všude kolem nás
dávají nám jasný důkaz znovu a zas,
že i když někdy zlo a tma kolem sílí,
tak svět a život prostě není černobílý.

Několik tvých čar
a několik pastelek.
Máš v sobě dar,
co působí jak lék.
Pár pohybů ruky
a uděláš zázrak.
Rozkvetlé louky
či na obloze mrak,
vše umíš namalovat.