JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

Říjen 2017

Sám sobě noční můrou

25. října 2017 v 17:19 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
Zase jednou těžké snění,
takže vstát jednoduché není.
Už dávám nohy dolů z pelesti,
překonávám své u srdce šelesti.
Jen nesmím vstát až příliš rychle,
ať má hlava není roztočená krychle!

2.
Je tu opět noční můra,
nechápe má mozku kúra.
V zrcadle si zírá kdosi cizí,
podlaha mi pod nohama mizí.
Co se stalo, to je hororový sen,
ze zrcadla skřehotá cizí divný křen.

Ref.
Co jsem to zas spískal,
že bojím se sám sebe?
V mozku vražená tříska
a studený pot mě zebe.
Ďábel radostí už víská
a daleko teď je do nebe!

3.
Tohle není moje hlava,
fackuju se zleva i zprava.
Řvu jakýmsi cizím hlasem,
Ale kdo tedy vlastně já jsem?
Jsem asi už doopravdy v pekle,
házím s sebou na podlaze vztekle.

4.
Vzpomínky se vrací,
jsem to já, co tu zvrací?
Co tedy stalo se asi včera,
proč na čele psáno mám Věra?
Tlak se mi dostává zas k normě
to já jen chlastal v nejlepší formě!

Ref.
Co jsem to zas spískal,
že bojím se sám sebe?
V mozku vražená tříska
a studený pot mě zebe.
Ďábel radostí už víská
a daleko teď je do nebe!

Máš mě ráda, ale....

19. října 2017 v 17:52 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
Spinkej miláčku spi,
zavři očička svý,
Tvé sny chutnají smutně.
Ráno se probudíš
a o tom, co v noci sníš,
vypoví Tvé oči nutně.

Ve snech s sebou hážeš
a sama se na ně vážeš,
když ráno ztrhané máš rysy.
Zdává se Ti o lásce
a ranní nové vrásce
věříš, že bude vše jak kdysi.

Odmítla jsi lásku mou,
myšlenky bloudí tmou,
teď o smutku sníš.
Potápíš se ve zlých snech,
chceš žít v lepších dnech,
že čas nejde zpět, však víš.

Láska buď je anebo není,
nelze čekat, že čas to změní,
říkal jsem Ti mockrát.
Chtěl jsem Tě za nevěstu
a Ty vybrala sis jinou cestu,
chtěla si jen mou lásku brát,

Tak teď ji tedy máš,
ač mou velkou lásku znáš,
tak šlapeš už jinou cestou.
Po nocích s jiným spáváš,
ale snů o nás se nevzdáváš,
přesto jinému jsi nevěstou.

Tak spinkej, klidně spi,
už máš ty jistoty svý,
u sebe muže a v dálce mě.
Na tváři vynucený úsměv
v poslední době běžný jev,
přesto sama pláčeš ve tmě.

Strach ze stínů

12. října 2017 v 18:14 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
Zase stahuji žaluzie
a koukám z každého okna do tmy ven.
Něco tam venku žije
a vylézá, když vždy končí se den.

Stejně jako myšlenky,
za které se stydím, když mě napadnou,
vstupuji na led tenký,
abych obhájil se před pádem na dno.

I usmívající se soused
může být zlý lhář anebo šílený vrah.
Postupem dalších let
se vina nesmyje a pak přijde krach.

Cudná strohá úřednice
možná po nocích vydělává postaru.
Aby měla o něco více,
tak cizí chlapy sexem uvádí do varu.

Za oknem ve stínu
je svět jiný než na světle denním.
Neřeším vinu/nevinu,
já ten svět totiž nijak nezměním.

Křiknu do tmy: stínů se nebojím
a pak zamknu rychle.
Své ego si zas tak trochu zahojím,
svět je kulatá krychle.

A dál stahuji žaluzie
a plaše koukám z oken do tmy ven.
Vím, že něco tam žije
a vylézá vždy, když skončí se den.