JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

Červen 2017

Strach z krásné neznámé

27. června 2017 v 18:33 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
Zase jednou v řeči jsem se splet.
Panebože vy jste ale krásná.
Že z ní bude saň za dvacet let,
to tížilo by teď asi jen blázna.

Ref.
Tak už jí něco řekni,
nadávám si do hňupa.
Aspoň nějak hekni,
to je těžká potupa.
Slov se mi nedostává,
síla mě zcela opustila.
Tak takhle se to stává,
mizí v dáli krásná víla,
aby už se nikdy nevrátila.

2.
Před krásou padl jsem na prdel,
s tou bych do života šel i rád.
Neoduševnělý výraz jsem měl,
když zíral jsem na ni akorát.

Ref.
Tak už jí něco řekni,
nadávám si do hňupa.
Aspoň nějak hekni,
to je těžká potupa.
Slov se mi nedostává,
síla mě zcela opustila.
Tak takhle se to stává,
mizí v dáli krásná víla,
aby už se nikdy nevrátila.

3.
Divám se na vzdalující se záda
a sám sobě dávám znovu slib.
Příště to bude ode mě paráda,
že Casanova nezvládl by to líp!

Ref.
Tak už jí něco řekni,
nadávám si do hňupa.
Aspoň nějak hekni,
to je těžká potupa.
Slov se mi nedostává,
síla mě zcela opustila.
Tak takhle se to stává,
mizí v dáli krásná víla,
aby už se nikdy nevrátila.

Čeho byste se nikdy nevzdali?

22. června 2017 v 17:08 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
Každý/á nechť si na konci básně sám doplní, čeho on/a by se nikdy nevzdal/a....

1.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Vemte si mé prachy
i střechu nad hlavou.
Utřu slzy jako hrachy,
smutky i tak odplavou.

2.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Vemte si má auta
a peřiny i s postelí.
Budu hrát na skauta,
co žije s holou prdelí.

3.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Vemte si mé sbírky
a i všechno nádobí.
Zbydou mi jen sirky,
já se na vás nezlobím.

4.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Vemte si mé oblečení
a boty, tolik jich není.
Budu chodit klidně bos
a ukazovat dlouhý nos.

5.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Vemte si mé tv i mobil
a veškerý můj nábytek.
Asi jsem hodně zlobil,
budu žít jak dobytek.

6.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Všechno mé si vemte
jen jedno vám nedám.
Klidně se mi tlemte,
ale ......* se nevzdám.

* doplňte si každý/á, čeho by jste se opravdu nevzdal/a
Může to být něco vznešeného (míru...), duševního (lásky...) , imaginárního (vzpomínek...), ale klidně i zdánlivě přízemního (oblíbený plyšák...) nebo třeba konkrétního člověka (pokud se ale nevzdá on vás).
:-)

Je to správně?

7. června 2017 v 14:03 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
1.
Ty můj smutku jeden zasraný,
proč sis na mě zase zasedl.
Možná jsem byl zvyklý na rány,
ale vždy jsem se rychle zvedl.
Láska odcválala pryč jak kůň vraný
a radost ze života zmizela hnedle.
Možná se zdá to jak poplach planý,
ale cítím se viditelně zbledle.

Ref.
Co když je to správně,
co když to tak má být?
Jen se neposrat hlavně
a v zemi držkou nerýt.
Dá se prohrát i slavně
a hlavu vzhůru mít.

2.
To, co jsem v životě jiným zkazil,
vracíš mi osude plnými hrstmi zpět.
Tak jsi mi štěstí na dobro zmrazil
a určitě se mi někde směješ teď.
Kde jsou sudičky, co přály mi štěstí?
Myslel jsem, že nedopustí střet,
ale přece dostal jsem od osudu pěstí
a na srdci vykvetl od bolesti květ.
Ref.
Co když je to správně,
co když to tak má být?
Jen se neposrat hlavně
a v zemi držkou nerýt.
Dá se prohrát i slavně
a hlavu vzhůru mít.

3.
Tak vyzývám tě zmrde osude,
pojď a postav se mi do cesty.
Stejně to moje výhra nebude,
ale aspoň si oba ušpiníme vesty.
Nebojím se tě, tak jen pojď,
já budu o lásku ještě bojovat.
Klidně říkej "ručník do ringu hoď",
ale já to prostě nemůžu vzdát.

Ref.
Co když je to správně,
co když to tak má být?
Jen se neposrat hlavně
a v zemi držkou nerýt.
Dá se prohrát i slavně
a hlavu vzhůru mít.

4.
Budu to pořád s tebou zkoušet
a rozbíjet si hlavu o tvrdou zeď.
Až pode mnou bude krvavá louže,
pak už pochopím - konec je teď!