JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

Náhody nebo daný osud?

10. srpna 2016 v 17:39 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)

1. 20. léta 20. století
Jeho lásce utichly srdce údery
při porodu syna, který přežije.
Rodina ženy se vzdá 2. dcery,
co místo své sestry pokryje.
Vychová dítě a zahodí svůj život,
stará se i o muže proti své vůli.
V domácnosti vystaví plot
co vše na dvě poloviny půlí.
Kdopak věří na náhodu?
Nebo je to psané předem?
Že jsme otroci svého osudu?
Nebo každý je svého strůjcem?

2. 40. léta 20. století
AIe muž i ve zralém věku touží
po lásce a objetí a spojení.
Nechce jen tu svou malou louži
a hledá zoufale lásky koření.
A tak jednou v tmavé noci
vezme si služku do své moci.
A když prvnímu synovi je 20 let,
nečekaně druhý přijde na svět.
Kdopak věří na náhodu?
Nebo je to psané předem?
Že jsme otroci svého osudu?
Nebo každý je svého strůjcem?

3. 50. léta 20. století
Po porodu služka musí z domu,
ale chlapec zůstává v rodině.
Pak dlouhých 18 let k tomu,
než se dozví pravdu o mámě.
Se šrámem na bolavé duši
odchází na vojnu sloužit vlasti.
Co s životem udělá, to netuší,
zmatek v hlavě bez náplasti.
Kdopak věří na náhodu?
Nebo je to psané předem?
Že jsme otroci svého osudu?
Nebo každý je svého strůjcem.

4. 60. - 70. léta 20. století
Během 2 let ve vojenské službě
mladík moc daleko od domova
podlehne své odkládané tužbě
a to pravidelně zas a znova.
Stane se, že po vojně hned
se mu změní jeho celý svět,
protože na vojně poznal lásku
a domů odveze si místní krásku.
Kdopak věří na náhodu?
Nebo je to psané předem?
Že jsme otroci svého osudu?
Nebo každý je svého strůjcem?

5. konec 20. století - současnost
Dítě vzniklé z toho svazku,
neduživé, ale se silou k životu.
Má ještě dost času na otázku,
zda vyplní svému otci prázdnotu.
Ale otce smrt si vzala v mládí,
syn propadne zábavě a alkoholu.
Roky utíkají, ba přímo pádí
a on neví, jaká kletba ho táhne dolů…
Kdopak věří na náhodu?
Nebo je to psané předem?
Že jsme otroci svého osudu?
Nebo každý je svého strůjcem?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sugr | E-mail | Web | 10. srpna 2016 v 18:01 | Reagovat

Tý jo Jene, takové pojednání "náhody  nebo osudu...", zajímavé a krásné. ;-)

2 plasil-jan | E-mail | Web | 10. srpna 2016 v 18:27 | Reagovat

[1]: jojo, jenže je to celé pravda...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama