JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

Srpen 2016

Karel Gott po návštěvě zubaře (trezor)

29. srpna 2016 v 14:02 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
Ze zrcadla smutně zírá
místo zubu temná díra
poznám tedy bez nesnází,
že tam nepochybně něco schází,
v hubě byl totiž vyceněný velký zub pokřivený.
Mám tedy ztrátu zdánlivě minimální.

A já pak povolně celkem prošel si peklem,
zubaři padl za trofej,
tvrdil mi pevně: přijdu tě levně,
nezoufej, ó jé, jé, jé, jé.
Jenže potom v jeho křesle tvářil jsem se zcela sklesle,
aby bylo správné klima,
uspal mě anestezií, ať v klidu dřímám.

Spánku se bráním už noc pátou,
a hynu žalem nad tou ztrátou,
dal bych všechno, že zubař zub mi vráááááátí.

A já pak povolně celkem prošel si peklem,
zubaři padl za trofej,
tvrdil mi pevně: přijdu tě levně,
nezoufej, ó jé, jé, jé, jé.
Jenže potom v jeho křesle tvářil jsem se zcela sklesle,
aby bylo správné klima,
uspal mě anestezií, ať v klidu dřímám.

Spánku se bráním už noc pátou,
a hynu žalem nad tou ztrátou,
dal bych všechno, že zubař zub mi vráááááátí.


Život ve vzpomínkách

24. srpna 2016 v 14:30 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)

První vzpomínka na "jako" lásku v pěti letech
První vzpomínka o mých pádech a vzletech
První vzpomínka na učitelku v první třídě
První vzpomínka na život v proletářské bídě
První vzpomínka na pokus o spartakiádu
První vzpomínka na Šíp-Uhlířovu hitšarádu
První vzpomínka na nákup riflí v tuzexu
První vzpomínka na drsné snění o sexu
První vzpomínka na básně pro zamilované
První vzpomínka na slova vážné i plané
První vzpomínka na práci se sbíječkou
První vzpomínka, jak projít citovou léčkou
První vzpomínka na chuť z české cigarety
První vzpomínka na pocit, že jsem prokletý
První vzpomínka na tvrdou střední školu
První vzpomínka na dobu plnou krav a volů
První vzpomínka na vlastní malou motorku
První vzpomínka, jak říkali mi pacholku
První vzpomínka na smrt mého kamaráda
První vzpomínka na tu, co měla mě ráda
První vzpomínka na vypité pivo na ex
První vzpomínka na trapný pokus o sex
První vzpomínka na ruku pod jejím tričkem
První vzpomínka na slzu pod očním víčkem
První vzpomínka na bolest při ztrátě táty
První vzpomínka na její bouchnutí vraty
První vzpomínka na opilecké scénky
První vzpomínka na neustále plné sklenky
První vzpomínka na pití a život v garáži
První vzpomínka o dlouhovlasé vizáži
První vzpomínka na dlouhá VŠ studia
První vzpomínka na tu noc, co studila
První vzpomínka na lezení po balkónech
První vzpomínka na vazbu ve 4 zdech
První vzpomínka na protistátní výkřiky
První vzpomínka na zvláštní okamžiky
První vzpomínka na pád komunismu
První vzpomínka na ztrátu idealismů
První vzpomínka na orgie a vypité časy
První vzpomínka na postupně kratší vlasy
První vzpomínka na stavy zamilovanosti
První vzpomínka na hlodání života kosti
První vzpomínka na bolestivé nevěry
První vzpomínka na hledání sebedůvěry
První vzpomínka na vstup do stejné vody
První vzpomínka na ošlapané schody
První vzpomínka na to, že vše se opakuje,
že život není, jak si ho každý namaluje.
Co by mi asi řekla na vše maminka?
A jaká bude ta poslední vzpomínka?

Náhody nebo daný osud?

10. srpna 2016 v 17:39 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)

1. 20. léta 20. století
Jeho lásce utichly srdce údery
při porodu syna, který přežije.
Rodina ženy se vzdá 2. dcery,
co místo své sestry pokryje.
Vychová dítě a zahodí svůj život,
stará se i o muže proti své vůli.
V domácnosti vystaví plot
co vše na dvě poloviny půlí.
Kdopak věří na náhodu?
Nebo je to psané předem?
Že jsme otroci svého osudu?
Nebo každý je svého strůjcem?

2. 40. léta 20. století
AIe muž i ve zralém věku touží
po lásce a objetí a spojení.
Nechce jen tu svou malou louži
a hledá zoufale lásky koření.
A tak jednou v tmavé noci
vezme si služku do své moci.
A když prvnímu synovi je 20 let,
nečekaně druhý přijde na svět.
Kdopak věří na náhodu?
Nebo je to psané předem?
Že jsme otroci svého osudu?
Nebo každý je svého strůjcem?

3. 50. léta 20. století
Po porodu služka musí z domu,
ale chlapec zůstává v rodině.
Pak dlouhých 18 let k tomu,
než se dozví pravdu o mámě.
Se šrámem na bolavé duši
odchází na vojnu sloužit vlasti.
Co s životem udělá, to netuší,
zmatek v hlavě bez náplasti.
Kdopak věří na náhodu?
Nebo je to psané předem?
Že jsme otroci svého osudu?
Nebo každý je svého strůjcem.

4. 60. - 70. léta 20. století
Během 2 let ve vojenské službě
mladík moc daleko od domova
podlehne své odkládané tužbě
a to pravidelně zas a znova.
Stane se, že po vojně hned
se mu změní jeho celý svět,
protože na vojně poznal lásku
a domů odveze si místní krásku.
Kdopak věří na náhodu?
Nebo je to psané předem?
Že jsme otroci svého osudu?
Nebo každý je svého strůjcem?

5. konec 20. století - současnost
Dítě vzniklé z toho svazku,
neduživé, ale se silou k životu.
Má ještě dost času na otázku,
zda vyplní svému otci prázdnotu.
Ale otce smrt si vzala v mládí,
syn propadne zábavě a alkoholu.
Roky utíkají, ba přímo pádí
a on neví, jaká kletba ho táhne dolů…
Kdopak věří na náhodu?
Nebo je to psané předem?
Že jsme otroci svého osudu?
Nebo každý je svého strůjcem?

Zobrazené vzpomínky

4. srpna 2016 v 11:52 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
Obrazy
se zobrazí
a pak zmizí skoro navždy,
než zas nevhod se objeví
jako památka staré vraždy,
co z krutosti nijak nesleví.
Vše, co nebylo vyřčeno,
zdá se jak nadpřirozeno,
co bylo náhle zobrazeno.
Na vteřinu v hlavě zobrazeno.

Zobrazeno, jak nesl jsem zákusek či koláče
jako tehdy, když tišil jsem Tě od pláče.
Zobrazeno, jak koupil jsem Ti květiny
jako těch třicet růží na Tvé narozeniny.
Zobrazeno, jak sháním Ti srdíčko k svátku
jako to stříbrné na řetízku na památku.
Zobrazeno, jak budím Tě ranním políbením
po dlouhé noci strávené milostným vábením.
Zobrazeno, jak si vánoční punč společně
Dáváme jako vždy na Staromáku každoročně.
Zobrazeno, jak jdeme Ti spodní prádlo vybírat
a pak v kabince ho zkoušet a spolu se smát.
Zobrazeno, jak znavená u mě pomalu usínáš,
nahá a stulená do klubíčka, určitě vzpomínáš.

Obrazy
se zobrazí
a pak zmizí skoro navždy,
než zas nevhod se objeví
jako památka staré vraždy,
co z krutosti nijak nesleví.
Vše, co nebylo vyřčeno,
zdá se jak nadpřirozeno,
co bylo náhle zobrazeno.
Na vteřinu v hlavě zobrazeno.