JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

Leden 2016

Pro Natašu z bordelu

28. ledna 2016 v 14:29 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce

Na displej se tlemím,
až vypadám jako cvok.
Důvod vám hned povím,
vypil jsem nějaký mok?
Zdá se mi to zvláštní,
co dělá mě tak veselým,
ale je mi zcela vlastní,
že raduji se srdcem svým.
Pomalu se tedy dostávám
k příslušnému důvodu,
trošku z toho trému mám,
jako v mládí z průvodu.
Když mě totiž někdo uvidí
při čtení těchto zpráv,
buď mi hnedka závidí
či se ptá, zda jsem zdráv.
Těžká je má odpověď,
mé zdraví není v pořádku,
pomohla by zpověď?,
ale píši to jak pohádku…
No pohádka to vlastně je,
aspoň to tak chci a cítím.
Víra, že mě někdo miluje,
tomu věřím a tak to vidím.
Jenže tato moje pohádka
happyend nebude mít,
důvodem nebude hádka,
ale stejně ráno budu klít.
Teď se tedy ještě usmívám,
když v smsce píšeš mi:
"prichodi, dněs čas mám",
ale úsměv ztrácí se mi.
Je to těžké pro mé srdce,
úsměv prokládám slzami.
Těším se stále na tvé ruce,
na každý kousek tvého těla,
co vždy pohladit jsi chtěla,
ale už to není jako dříve,
nejde rozhodnutí vzít zpátky,
ta cesta vede pryč sice křivě,
ale dny s tebou jsou svátky
a těch bude méně a méně.
Nenávidím víkendy a pátky,
protože chtěl bych tě denně,
ale to je v bordelu plno zcela,
každý movitější než já jsem.
Tvůj pokojíček malý jak cela
přes víkendy splní každý sen.
A svět už pro mě hezký není,
chvíle s tebou jsou krásné sice,
ale nálada se rychle mění,
chtěl bych tě mnohem více
a taková možnost tu není.
Tolik v mé kapse nebude,
mohu jen slzet nad osudem
anebo se tedy blbě tlemit,
když mi přijde tvá zpráva,
že se můžeme dnes spojit,
ale mezi slovy zůstává,
že spolu nikdy nebudem žít.
Jak mé srdce to má vydržet,
jak mé oči mají slzy zadržet,
ale vím, že jsem něco ztratil,
co už nevrátí se mi zpět,
tvrdý business mi lásku zhatil
a nezbývá, než žít dál,
je to jen a jen moje chyba,
že jsem se do tebe zamiloval.
Žádná tak dobře nelíbá,
jsi prostě v práci šikovná,
roky praxe, to se hned pozná.
Jinou už roky jsem nekoupil,
v tomhle klubu jsi prostě nej,
ale žel jsem banku nevyloupil,
tak se má lásko dobře měj.
Bohužel to strašně leze do peněz
a ani není spokojený můj kněz.
Rád bych si tě Natašo kupoval i dál,
ale zdražený ceník klubu mi tě vzal.

Marné čekání

25. ledna 2016 v 13:10 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
Sedím si u potoka a koukám na ryby,
v ruce můj telefon, říkám si, co kdyby?
Co kdyby teď či snad za chvíli zrovna,
ale nic se neděje, jsem jen kus hovna.
Nikdo mi nevolá, vše jsou to jen chyby.
Sám sobě si dávám stále marné sliby.
Už jsem trapný, jak se pořád snažím,
v lásce tápu, tak se v ní sám smažím.
Něco se musí stát, takhle to dál nejde,
snad se to jednou už i pro mě sejde.
Telefon zazvonil a je mi hned lépe,
oči vytřeštěné, ruce i hlas se třepe.
Čekám milý hlas, ale je to jen omyl
a tak se cítím zas jako velký debil.
Něco se láme, sbohem mé "co kdyby",
končím s čekáním, dál ať volají si ryby!
Žbluňk.

Největší chyby jsou chyby v lásce

18. ledna 2016 v 17:37 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
Nejlehčí je vždy ublížit těm, které milujeme.
Na jedné straně jsme schopni pro ně umřít,
na druhé straně je lehkovážně zrazujeme.
Opravdová láska má občas velmi ostrý břit,
který bodá do srdcí a nechává v nich rány
a pak do těch otevřených ran sype kila soli.
A pocit, jakoby ho na kusy trhaly zlé vrány
má milovaný i milující, když u srdce to bolí.
Chyby, co se staly, pak někdy i po letech
stále cítíš jako křivdu, co nad tebou visí
jako stín a co na tě dýchá mrtvolný dech
lásky tak silně, že náhle nevíš, ani čí jsi.
Ani nevíš, zda ta láska někdy pomine,
cítíš, že vybral/a sis lehčí cestu životem.
Asi je lehčí, když ti život snadno plyne,
než bojovat o největší lásku s osudem.
Sam/a sis vybrala tu nejpřímější cestu,
a přeješ si, ať vede ke správnému cíli.
Pak zahraješ si na ženicha či nevěstu
a jen vzpomeneš si, jak šťastní jste byli.
A v zasutém hlubokém koutku tvé duše
zůstane malá jizvička, co jednou za čas
zabolí, když vzpomeneš, jak jednoduše
lze ublížit největší a osudové lásce v nás.
Neboť není vůbec sporu, že bezpochyby
všichni děláme v lásce ty největší chyby.

Život v korzetu doby

13. ledna 2016 v 18:16 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)

Jako v korzetu hrudník sevřený
ani nevím, zda mám tam srdce.
Na čelo dám kus mokré pleny
a sevřu zpocené studené ruce.

Jako v korzetu popadám dech
a před očima dělají se mžitky.
Zatím ještě neležím na zádech
a k zemi netáhnou mě výčitky.

Jako v korzetu mi chybí kyslík,
co vydýchal jsem tu tolik roků.
Asi byl jsem trochu i bojovník,
co občas střelil a trefil od boku.

Jako v korzetu smyslnost umírá
a lásce - té potvoře se to líbí.
Možná zbývá už jen divná víra,
že smrt toho správného políbí.

Jako v korzetu cítím nevinnost
a propadám se do svých snů.
Chtěl bych milovat a cítím zlost,
že se už blíží konec mých dnů.

Jako v korzetu končí můj život
a nevím, zda smířen s osudem.
Ale třeba přelezu jen další plot,
a šťastně skončím s tím bludem.

Jako v korzetu prosím o vzduch,
ale vidím jen smutné lidské tváře.
Už se uzavírá můj poslední kruh
a povezou mě na dřevěné káře.

Jako v korzetu ukápne mi slza,
vždyť měl jsem to tu hodně rád.
A smrt - ta je jen trochu drzá,
takže nemusím se konce bát.

Přestože se cítím jako v korzetu,
tak naposledy napínám své síly.
Chtěl bych všem okolo říci větu,
aby se nebáli a bez korzetů žili.

Nechci umřít spocenej

8. ledna 2016 v 16:30 | PJ |  Vulgární básně (od 30 let)

1.
Já mám lehký život
a k tomu těžký kosti.
Když stoupám na váhu,
je to je fakt jen k zlosti.
Cítím se jak po tahu,
zas vážím víc než dosti!

Ref.:
Už kdysi to zpíval Dědeček,
že nechce umřít spocenej.
Radši zvedám pivo jako lék,
u sportu se cítím dřevěnej.
Běžci i cyklisti ve smogu
se táhnou za mým bourákem
a já říkám rusky "to němogu",
sportuji jen se svým čurákem.

2.
Všichni o mě vědí,
že jsem těžká váha,
Ale lžou mi do očí
a pravda je zas nahá.
I doktorka se rozbrečí,
je marná každá snaha!

Ref.:
Už kdysi to zpíval Dědeček,
že nechce umřít spocenej.
Radši zvedám pivo jako lék,
u sportu se cítím dřevěnej.
Běžci i cyklisti ve smogu
se táhnou za mým bourákem
a já říkám rusky "to němogu",
sportuji jen se svým čurákem.

3.
Až jednou přijde čas
a dožene mě zubatá,
řeknu si, vem to ďas,
ať otevřou do pekla vrata.
Já klidně dal bych to zas,
za ty prožitá léta bohatá.

Ref.:
Už kdysi to zpíval Dědeček,
že nechce umřít spocenej.
Radši zvedám pivo jako lék,
u sportu se cítím dřevěnej.
Běžci i cyklisti ve smogu
se táhnou za mým bourákem
a já říkám rusky "to němogu",
sportuji jen se svým čurákem.

4.
Poslední den svýho života
chtěl bych se smát smrti.
Naposled vyhonit kokota
a děvka, ať se u mě vrtí.
Na stole poslední flákota,
takový chci to svý úmrtí.

Ref.:
Už kdysi to zpíval Dědeček,
že nechce umřít spocenej.
Radši zvedám pivo jako lék,
u sportu se cítím dřevěnej.
Běžci i cyklisti ve smogu
se táhnou za mým bourákem
a já říkám rusky "to němogu",
sportuji jen se svým čurákem.