JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

Říjen 2015

Už je čas říci sbohem

27. října 2015 v 17:07 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
1.
Plácám se tu v zapomnění,
žádný záchranný kruh tu pro mě není,
na hlavě buší mi žíla,
zase pomalu mi mizí má životní síla.
Řekla jsi mi sbohem
a zmizela tam někde za dalším rohem.
Nechápu ten obrat
a marně tu čekám na případný návrat.

Ref.
Tak prosím vrať se mi,
uděláme si zase spolu ráj na zemi,
neboli v jedné větě:
Já tě přece miluji nejvíc na tomto světě.
Ale ty říkáš jen:
Už je čas jít dál a říci ti sbohem.

2.
Asi vypadám jak trotl
a přiznávám, že byl jsem občas lotr,
ale lásku jsem ti dával
a jen možná trošku víc se tě ptával.
Tak teď tu stojím v šoku,
vzdyť je nám už víc než třicet roků
a já už nechci začít zase,
najít lásku není vůbec lehké, zdá se.

Ref.
Tak prosím vrať se mi,
uděláme si zase spolu ráj na zemi,
neboli v jedné větě:
Já tě přece miluji nejvíc na tomto světě.
Ale ty říkáš jen:
Už je čas jít dál a říci ti sbohem.

3.
Každé ráno probouzím se s otázkou,
proč už se mnou nejsi
a kde je ta vysněná cesta za láskou,
v hlavě mi řádí běsi.
Oči mám červené a pod nimi kruhy,
že má tě teď ten druhý.
Zmizela jsi bez důvodu i vysvětlení
a tvá láska už tu není.

Ref.
Tak prosím vrať se mi,
uděláme si zase spolu ráj na zemi,
neboli v jedné větě:
Já tě přece miluji nejvíc na tomto světě.
Ale ty říkáš jen:
Už je čas jít dál a říci ti sbohem.

4.
Nevím proč a nechápu tvé kroky,
zůstaly jen 4 roky,
Jen 4 nádherné roky v tvém objetí,
snad i teď hezky je ti.
Poslední 4 roky společné a krásné
a pak láska zhasne.
Jen tvá vůně tu všude ještě visí.
a já ani nevím, kde jsi.
Sedim tu sám a nechápu zhola nic,
už nevrátíš se nikdy víc.

Ref.
Tak prosím vrať se mi,
uděláme si zase spolu ráj na zemi,
neboli v jedné větě:
Já tě přece miluji nejvíc na tomto světě.
Ale ty říkáš jen:
Už je čas jít dál a říci ti sbohem.

10 důvodů proč

19. října 2015 v 17:07 | PJ |  Zamilované básně
Proč mě pálí oči a jsou tak červené?
Proč mám žaludek a břicho tak sevřené?
Proč se mě třepe hlas, ruce i nohy?
Proč já nevěřící najednou vzývám bohy?
Proč najednou slova vynechávám?
Proč se náhle tak divně zakoktávám?
Proč mi nefunguje mozek ani hlava?
Proč mi najednou připadá zelenější tráva?
Proč uprostřed práce nevím, co dělám?
Proč i když jsem zdravý horečku mám?
Proč to na levé straně prsou uvnitř tlačí?
Proč mi teď i jenom voda k žití stačí?
Proč nemám hlad ani pocit žízně?
Proč si zpívám samé smutné písně?
Proč mám chuť se každému svěřit?
Proč svému osudu už nechci věřit?
Proč ve dne spím s otevřenýma očima?
Proč mám pocit, že mi hrabat začíná?
Proč je mi chvíli horko a pak zase zima?
Proč se chvíli směju a pak mě to dojímá?
Proč se cítím naprosto nepoužitelný?
Proč je pocit duševní bolesti tak citelný?
Proč náhle zjišťuji, že jenom tak bloumám?
Proč zjišťuji, že pořád do blba koukám?
Proč se mi chvílemi zdá, že zítřka nedožiju?
Proč myslím, že svoji vinu nikdy neumyju?
Proč mám pocit, že se trhám na kusy?
1. Protože život nemá alespoň dva pokusy...
2. Protože velká láska každého nejvíc bolí,
když ten druhý si jinou cestu zvolí.
3. Protože za lásku si ochoten i život dát,
až když ten druhý už Tě nechce znát.
4. Protože teprve ve chvíli, kdy lásku ztratíš,
zjistíš, jak na tom jsi a co vlastně cítíš.
5. Protože je jednoduché lásku druhého brát,
ale těžké pochopit, že Ti ji už nechce dát.
6. Protože se těžko polyká svůj pocit viny,
když ten druhý miluje se s někým jiným.
7. Protože to bolí tak strašně moc,
že Ti to připadá jak smrtící nemoc.
8. Protože život prostě není nikdy fér,
i když jsi hrál spravedlivě dávej-ber.
9. Protože štěstí se nedá ani zasloužit
a o lásce můžeš klidně jenom snít.
10. Protože osud se prostě změnit nedá,
pokud to ze dvou zároveň nechtějí oba....

Můj život pozpátku

13. října 2015 v 15:16 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
Život si utíká jak zběsilý,
ubývá mně rozumu i síly.
Ale co když se to otočí?
A pak životem pozpátku
jak na rozbitém kolotoči
jdeme do čtvrtka po pátku.

Sice jsem starý chlap,
ale vědět, že bude lépe,
a čas udělá čelem vzad
a dál tep jasněji potepe,
budu se na zítřek těšit víc,
minulost zhmotním jak nic.

Včera si nerozbiju hlavu
a zítra zas o den mladší
dám si opět jednou trávu.
Den za dnem i pleť hladší,
nezbývá mi než se těšit,
jak budu zas lásky řešit.

Opět prožiju vše znovu,
a třeba i něco spravím.
Zas budu občas na lovu,
než nějakou si ulovím.
Pak kuřba nahoře i dole,
nakonec sex ve stodole.

Přijde období alkoholu
a nadávek do krav i volů.
Veselých pařeb a chlastu
a bylo jedno koho šukám,
zda Petru nebo Vlastu,
ráno se na jméno zeptám.

Bylo i bolestných ztrát dost
a do dneška mě bere zlost.
Hodně bylo snahy o city,
většinou jsem dostal košem.
Určitě prožil jsi to vše i ty
a chtěl proklát srdce nožem.

A mládnu dál den za dnem,
život utíká zpátky jak sen.
Puberta mě zrovna ničí,
hlavu plnou holek a školy.
Připadám si smutný a ničí,
kouřit chodím do stodoly.

Základní škola a ztráta táty,
vzpomínky už jsou v mlhách.
Existovaly jen východní státy
a na spravedlnost padal prach.
Dovolenou se stanem u Splitu
zná každý padesátník, co je tu.

Uteklo to jako voda zase,
je tu první láska ve školce.
Pak mi řekla, že jsem prase,
Tak poprvé jsem kvůli holce
skočil z okna v pěti letech
a dodnes ji mám na fotce.

A už jsem jen malý drobek,
co jen řve, málo spí a žere
a k tomu dělá velký bobek.
A je konec života, to nasere,
mládnout byla pěkná léčka,
teď jsem na ultrazvuku tečka.

Jak jsem choval ryby - část 11.

12. října 2015 v 14:57 | PJ |  Povídka na pokračování
Část jedenáctá
Volavka a vydra

Na jaře po zimní kalamitě jsem zůstal velmi překvapen, když jsem zjistil, že jedna ryba přežila. Zůstala schovaná zřejmě v trubce pod jednou hrází ze spodní strany. Trubky jsou zadělané jen z té horní strany. Nevím, zda se to na ní nějak projevilo, ale tu trubku začala obývat, i když už bylo jaro nebo léto. Byla prakticky neustále schovaná v trubce.

Na jaře jsem přemýšlel, co dál. Ještě koupit rybičky nebo už to nechat tak. Náklady za celou dobu byly neskutečné a ani se mi je nechtělo počítat. Má tedy cenu po tom všem ještě investovat do ryb, ptal jsem se sám sebe často. Nakonec rozhodlo to, že jsem pořád dostával rybičku při různých příležitostech. Postupně jsem tedy vybudoval zase hejno různých ryb.

Ovšem, jak jistě všichni tuší, nedopadlo to dobře. Nejdřív mi říkal soused - důchodce s pozorovacím talentem a spoustou času, že vždy když odjedu do práce, tak přiletí na zahradu obrovský pták - volavka, který si sedne na vysoký strom u lesa nad potokem. Chvíli sedí, dívá se dolů a pak najednou letí kolmo dolů do potoka a pak zase letí nahoru a v zobáku má rybu. Nejdřív jsem si myslel, že už trošku senilní a moc se kouká do rána na televizi a pak vidí všude samé létající nestvůry. Ale pak jsem si všiml stop na trávníku od něčeho velikého a navíc se skutečně začali ztrácet zase ryby. Tak jsem si řekl, dobře, počkám jeden den chvilku potichu v garáži, aby ten chytrý pták si myslel, že jsem odjel a uvidíme. A viděl jsem. Sice na dálku (a výšku) neúplně dobře vidím, ale o tom, co jsem viděl na tom stromě, jsem si myslel, že existuje jen ve filmech jako např. Jurský park. Počkal jsem, až sletěl k potoku a byl schovaný za vrbami a potichu jsem se přikradl za ním. Byl jsem od něj asi 10 metrů, když si mě všiml. Byl vysoký určitě víc než metr a stál proti mně na těch svých párátkách. Myslel jsem, že okamžitě odletí, ale on si mě měřil, jakoby nevěděl, zda se má bát on mě nebo já jeho. A trošku jsem i dostal strach, protože takový pták, kdyby zaútočil, nemusí to být vůbec jednoduché. Ale pak si asi řekl, že mu za to nestojím, roztáhl křídla jak od letadla a při vzletu se kolem mě zvedl vítr jako na ranveji. Neschopen slova jsem nevěděl, co mám dělat. Přece nemůžu stát celý den na břehu a chránit ryby. Zavolal jsem svému známému rybáři, co se mi stalo, a on mi poradil, že jediné, co pomůže, jsou sítě přes potok. Odjel jsem tedy na nákup do rybářských potřeb, zakoupil jsem zelené sítě 3x5 metrů a nainstaloval jsem je na všechny části potoka s rybami. Skutečně to pomohlo, stopy ptáka ohniváka začaly být méně časté, až vymizely úplně. I soused říkal, že už ten "messerschmitt" dlouho neviděl.

Ale to nebylo vše. To, co přišlo, překonalo ptáka několikanásobně. Zase jsem zjistil, že mi mizí ryby. Ale nemohl jsem za boha přijít na to, proč a kam. Jednou jsem šel po břehu a počítal rybičky a najednou jsem se propadl do země. Vytáhl jsem nohu z 30 centimetrové díry a koukám na to jako blázen. Šel jsem si pro rýč a díru jsem vyházel a viděl jsem podzemní cesty, které vedly všemi směry a měli zhruba průměr 10 centimetrů. A jedna vedla pod fošnu ohraničující břeh a rovnou do potoka. Když jsem to volal rybáři, tak už mi ani nevěřil, že se toto může stát jednomu člověku s pár rybami. A řekl mi, že je to vydra a ta neodejde, dokud nevyžere všechny ryby. Je to chráněné zvíře, ostatně stejně jako volavka a asi bych ji stejně nechytil. Zasypal jsem díru, rozloučil se s rybami, otevřel jsem flašku zlatého Johnyho Walkera, co jsem dostal kdysi darem a kterou jsem si šetřil, protože to stojí majlant. Sedl jsem si na břeh a díval jsem se na ryby. Za chvilku se objevila i vydra, vynořila se z vody, nadechla a šla zase do vody. Takhle jsem ji viděl ještě několikrát. Do týdne mi zbyla jediná ryba a vydra odešla.

Teď už ryby nekupuji a známým říkám, ať mi je už ani nedávají. Nemá to smysl. Celá ta sranda mě stála 10 let života a odhadem desetitisíce, ale spíše myslím, že to bylo i víc než sto tisíc. Zůstal mi potok a hráze. Když teče víc vody, tak to pěkně zurčí, jak voda rychle přepadává přes hráze. Pokud jste dočetli až sem, tak vám děkuji. Tak nějak jsem to musel ze sebe vypsat…

Každý člověk je jiný

7. října 2015 v 15:31 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
Někdo se odlišuje svojí inteligencí,
na jiného nevsadil bys ani 1 penci.
Někteří jsou prostě jiní než ostatní,
nelze lidi rozdělit dobří vs. špatní.
Nezáleží na barvě nebo náboženství,
zda jsi sám či máš rád mnohoženství.

Ref.
Každý člověk je jiný
a trpí pro své viny.
Je nám to vrozené,
ať chceš nebo ne,
všichni se lišíme.

2.
Někteří vždy zásadně s davem křičí,
jiní pokaždé proti většině ideály ničí.
Spousta lidí jsou jak šedé myši v díře
proti těm, co žijí v anarchistické víře.
Jeden spořádaně vstává v 5 do práce,
až jiný se teprve bude z baru vracet.

Ref.
Každý člověk je jiný
a trpí pro své viny.
Je nám to vrozené,
ať chceš nebo ne,
všichni se lišíme.

3.
Spoustu děvčat má na hlavě duhu,
zatímco ty s trvalou děsí se pruhů.
A ten kluk má piercing snad všude,
ale spousta jiných dá přednost nudě.
Někdo plánuje pečlivě každý den
a jiný si klidně splní i bláznivý sen.

Ref.
Každý člověk je jiný
a trpí pro své viny.
Je nám to vrozené,
ať chceš nebo ne,
všichni se lišíme.

Jak jsem choval ryby - část 10.

6. října 2015 v 17:27 | PJ |  Povídka na pokračování
Část desátá
Zima

Když už se mi stalo, že jsem přišel skoro o všechny ryby, tak jsem využil toho, že byl potok víceméně prázdný a musel jsem rozšířit hráze směrem do břehů. Po několika letech totiž, jak přicházely různé deštivé a povodňové dny, jsem zjistil, že hráze začaly protékat. Ne samozřejmě skrz kamenné hráze, ale okolo. Prostě velká voda si cestu vždy najde, takže tak dlouho si voda postupně vymývala pod fošnami na boku potoku cestičku, až se dostala pod fošnami a okolo hráze do další části potoka. Nebyl to nikdy žádný zásadní problém, prostě jakoby prosakovala voda skrz zeminu kolem hrází, ale když jsem tedy měl najednou potok prázdný od ryb, tak jsem každou hráz vypustil, vyčistil, vyvezl usazeniny, odkopal hlínu od každé hráze na obě strany do boku a zalil díry betonem, jak nejhlouběji to šlo. Navrch betonu jsem přibetonoval kameny tak, aby beton samozřejmě nebyl vidět a kameny navazovaly na stávající hráze.

Mé neštěstí s kanalizací a rybami se rozneslo postupně mezi všechny známé, příbuzné i sousedy. Všichni se ke mně chovali podle toho. Hodně lidí vědělo, co to dalo práce vybudovat a i kolik peněz to stálo. Mnozí to ostatně u mě na zahradě sami občas obdivovali, když přišli na návštěvu.

Najednou se návštěvy objevovali nečekaně s různými rybičkami, dostával jsem ryby k narozeninám a k svátkům. Sám jsem si občas také udělal radost a přikoupil sem tam něco, ať už v obchodě nebo u mého již známého rybáře. Časem se tak zase počet ryb v mém potoce zvedl na několik desítek.

V tom roce pak přišla krutá zima. Každou zimu, když mrzlo tak, že zamrzal potok, jsem každé ráno před cestou do práce šel led rozbít a večer zase znovu. Nebylo to sice potřeba, protože voda v potoce stejně protékala, ale pro jistotu jsem to vždy udělal. Ono stejně skutečně mrzlo tak, že zamrzala i tekoucí voda, jen třeba 14 dní za celou zimu. Ale tato zima byla jiná. Mráz dosahoval v jasných nocích pod lesem u potoka na sněhu skoro 14 dnů kolem minus 25 stupňů a také přes den nestoupl nad minus 10 stupňů. Nikdy bych nevěřil, co takový mráz dokáže udělat. Příroda je prostě mocná a jak se ukázalo, byl jsem proti ní zcela bezmocný. Stalo se totiž to, co jsem si myslel, že se nemůže stát. Potok zamrzl až na dno a přestal téci úplně.

Bylo to panoptikum, jaké jsem si opravdu nepřál. V ledu zůstaly uvězněny všechny ryby. A já jsem věděl, že tentokrát mi po zimě nezůstane ani jedna ryba. Ale proti tomuto se nedalo nic dělat. Jeden kamarád s jezírkem a rybami zkusil strčit do jezírka ohříváček a nechal ho puštěný přes noc. Dopadlo to tak, že ráno měl sice ryby nezamrzlé, ale všechny se mu natlačily kolem ohříváčku, resp. led je tam dotlačil a všechny se mu uvařily a samozřejmě také umřely. Takže proti této kalamitě skutečně lék nebyl…