JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

Září 2015

Sen o miliónech s probuzením na konci

30. září 2015 v 17:59 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
Až složím tu pravou píseň,
navždy odhodím svou tíseň.
A budu si už jen krásně žít,
od rána do večera jíst a pít.
Stanu se milionářem hned,
dej bože, ať to není pozdě.
Protože třeba za dvacet let
už si to můžeš strčit do hýždě.

Ref. 1.
Peníze se mi už jen do kapes posypou,
až mi konečně z péra vyjde ten skvost.
Zatím místo u kaktusu sedím pod lipou,
piju jen vodu a napsal jsem tuto blbost.

2.
Konečně budu velký boháč
a létat si, kam budu chtít.
A i to, že jsem paroháč,
přestane mi úplně vadit.
Holky mě budou mít rády,
nejvíc ty o moc let mladší.
Můj život nabere grády,
sexu bude moc a sladší.

Ref. 1.
Peníze se mi už jen do kapes posypou,
až mi konečně z péra vyjde ten skvost.
Zatím místo u kaktusu sedím pod lipou,
piju jen vodu a napsal jsem tuto blbost.

3.
Stanu se asi bonviánem.
A taky velkým altruistou,
usínat budu pod piánem,
neb měl bych rentu jistou.
Moje píseň obletí celý svět,
peněz budu mít kupu hned.
Gott i Jagger budou závidět,
všude bude se můj song pět.

Ref. 1.
Peníze se mi už jen do kapes posypou,
až mi konečně z péra vyjde ten skvost.
Zatím místo u kaktusu sedím pod lipou,
piju jen vodu a napsal jsem tuto blbost.

4.
Budu jezdit všude po světě
a pít u kaktusu coladu piňa.
Líbit se budu Bětě i Květě
a bude ze mě bohatá sviňa.
Ale teď je čas se probudit,
dát kafe a rohlík k snídani.
Doufám, že to nebude vadit,
snad vrznu si u šilhavé Máni.

Ref. 2.
Peníze se mi bohužel do kapes nesypou,
můžu mít na sebe a život asi jen zlost.
Moje místo je už navždy tady pod lipou,
piju jen vodu a napsal jsem tuto blbost.

Jak jsem choval ryby - část 9.

30. září 2015 v 16:28 | PJ |  Povídka na pokračování


Část devátá
Pstruzi
Když už to chvíli vypadalo, že snad mám všechny problémy podchycené a prakticky se nemůže už nic nečekaného stát, rozhodl jsem se rozšířit svůj chov. Našel jsem si jednoho rybáře a domluvil se s ním, že při výlovu mi vybere ty nejmenší pstruhy a doveze mi je až na zahradu. A po nějaké době skutečně dorazilo auto a koupil jsem za několik tisíc 50 malých pstroužků. Rozdělil jsem je do dvou částí potoka a byl jsem blahem bez sebe. Zároveň jsem koupil od rybáře 20 kilový pytel s krmením pro pstruhy.

Několik dní pstruzi lítali v potoce jako blázniví a při dně vířili bahno. Ale pak se zklidnili a za několik týdnů už mi krmení jedli skoro z ruky. Zvykli si na mě, na můj hlas, a když jsem je přišel krmit, tak se voda úplně vařila. Byla to nádhera vidět 25 pstruhů na jednom místě, jak vyskakují a skoro se perou o jídlo. A když jsem dal do vody ruku s krmením, tak mi jedli z ruky. Prostě paráda. A jak rychle rostli a začali se od sebe odlišovat, měl jsem sto chutí si je pojmenovat. Ale na to jich bylo skutečně moc.

Jenže když se mi něco chvilku daří, tak je jasné, že musí přijít něco, co všechno zase změní k horšímu. A to také přišlo. Přijel jsem jednou odpoledne v neděli domů z nějaké návštěvy a šel se podívat samozřejmě na zahradu a také za rybami. Hned na začátku mě uhodila do očí zakalená voda a vzápětí zase kanalizační smrad. A hned chvíli potom jsem uviděl pohromu, která mě úplně odrovnala. Všechny ryby vyskakovaly z vody, bylo to neuvěřitelné, snažily se přežít, tak skákaly z vody do vzduchu a padaly zpátky do potoka. Byl jsem úplně dezorientovaný, nevěděl jsem, co mám dělat dřív. Pustil jsem do potoka vodu ze studny, ale ten bordel se valil potokem strašně masivně, to nebylo jako kdysi se sousedkou a pár kýbly. Tentokrát to vypadalo, jakoby se celý fekální vůz překlopil do potoka. Začal jsem ryby chytat a dával jsem je do čisté vody v kýblech a různých vanách a nádobách. Jenže pro ně to byl takový šok, že většinou okamžitě v čisté vodě se otáčely břichem vzhůru. Brečel jsem jako želva a i teď po několika letech, když o tom jen píši, tak se mi tlačí slzy do očí.

Jako úplně poslední věc jsem zavolal na Policii a najednou se začaly dít věci. Během chvíle přijelo nejen policejní auto, ale také obrovské hasičské auto a jako poslední přijela na kole paní z Odboru životního prostředí z Městského úřadu. Když jsem totiž na Policii nahlásil, že mi někdo do potoka musel pustit kanalizaci, tak oni zavolali hasiče a na životní prostředí a všichni se tam během chvilky sešli. Jak jsem se pak dozvěděl, tak na životním prostředí má každý víkend někdo havarijní službu - pohotovost pro takové případy. Hasiči okamžitě v plné zbroji postavili na mém mini potoku nornou stěnu pro zachycení znečištění a policisté s jedním hasičem se dali prodírat potokem proti proudu, aby našli zdroj znečištění. Protože silnice vedoucí kolem mého domu je uzoučká, tak hasičské auto prakticky zablokovalo celou ulici. Takovou bezpečnostní akci nezažil ještě nikdo v okolí. A všechno kvůli mým v té chvíli už většinou mrtvým rybám.

Sepsali jsme protokol, hasiči a paní ze životního prostředí si odebrali vzorky vody. Nakonec se vrátili i průzkumníci s tím, že našli zdroj - trubku vedoucí do potoka a z ní neustále valily sračky. Trubku nějak napevno uzavřeli s tím, že samozřejmě budou zjišťovat, odkud vede a dají mi pak vědět.

Za pár týdnů jsem dostal vyrozumění, že trubka vede k jednomu už dlouho nedostavěnému domu vzdálenému od potoka asi 500 metrů a je vedená a povolená jako dešťová kanalizace. Jenže v tom domě nikdy nebydlí. Při dalším pátrání se přišlo na to, že jeden ze sousedů tohoto nedostavěného domu si prostě řekl, že tentokrát ke svému plnému septiku nebude volat fekální auto, ale využije kanalizaci domu, kde nikdo nebydli, ale je napojený na rozdíl od něj na opravdovou kanalizaci. Ale samozřejmě nevěděl, že ten dům má kanalizace dvě, jednu splaškovou vedenou do skutečné kanalizace a jednu dešťovou vedenou do potoka. Přeskočil plot s hadicí a strčil ji do prvního kanálu, co uviděl, a začal čerpat svůj septik. Bohužel do potoka a k mým rybám. Tento pán sice dostal pokutu z odboru životního prostředí a majitel nedostavěné nemovitosti taky nebyl šťastný, protože musel jít na úřad a byl kvůli tomu popotahován, ale to mně samozřejmě nijak nepomohlo.

Z asi 150 ryb různého druhu jsem zachránil cca 10 ryb, byl to jeden z nejsmutnějších dnů v životě a nestydím se za to, že jsem to vydatně obrečel…

Jak jsem choval ryby - část 8.

25. září 2015 v 16:21 | PJ |  Povídka na pokračování
Část osmá
Baba

O neškodné babě ze sousedství už jsem psal. Jak se ukázalo, tato baba byla neškodná jen zdánlivě. Jednou při krmení rybiček a poslouchaní jejich mlaskání, jsem najednou ucítil kanál. Určitě znáte tu charakteristickou vůni kanálu. Samotná "vůně" mě nepřekvapila, protože pravidelně při silnějších deštích, kanalizace opravdu z ulice trošku zasmrdí. Ale tentokrát bylo jasné počasí a navíc jsem vzadu u lesa a u potoka, kde takový odér opravdu není běžný. Po chvíli jsem si všiml, že voda v potoce se kalí a při bližším zkoumání jsem zjistil, že smrad jde z potoka. Krve by se ve mně nedořezal. Co moje rybičky? Co mám dělat? Vždyť mi to všechno umře.

Rychle jsem pustil do potoka vodu ze studny a nechal jsem ji naplno téci, aby se co nejrychleji ta špatná voda ředila, nasadil jsem holínky a vydal jsem se proti proudu po potoku, abych zjistil, co se děje. Cesta to strastiplná, protože potok před mým pozemkem je neudržovaný, zarostlý a je to vlastně jen skutečně maličký potok plný bahna. Když jsem došel až k místu, kde potok míjí pozemek nejbližší sousedky, vyškrábal jsem se na ulici, abych její dům obešel a vrátil se do potoka. Musím doplnit, že se jedná o asi 100-letou vetchou čarodějnici a podle toho také samozřejmě vypadá její dům. Všude slepice a jiní domácí verbež. A k tomu všude přítomný nepořádek.

Když jsem se vracel za jejím domem k potoku, uviděl jsem samotnou zmíněnou čarodějnici, jak jde proti mně a v každé ruce nese kýbl. Do té doby jsem si myslel, že pro ni unést i prázdný kýbl musí být těžké a ona teď nesla hned dva a samozřejmě mi bylo hned jasné, že už jsou prázdné, ale předtím směrem k potoku nesla určitě dva plné.

Zatnul jsem zuby a zkusil jsem to nejdříve po dobrém. Říkám, dobrý den, co pak to nosíte? Pozdrav přeskočila a koukla na mě podezřívavě a řekla, že vynáší septik, tak jak to dělá odjakživa, vždy když se naplňuje, tak ho vynáší kýbly do potoka. Přece nebudu platit za fekální vůz, dodala. Asi vteřinu mi přeletěla hlavou myšlenka, že tady ji nikdo nenajde, kdyby náhodou uklouzla a bouchla se do hlavy. A nikdo by ji nikdy nehledal. Určitě by stačilo do ní jen trošičku šikovně strčit. Ale ovládl jsem se a pěkně jsem se na ni usmál a vysvětlil, že mi to tráví ryby a jestli bych jí tedy nemohl nabídnout finanční příspěvek na fekální vůz. Vypadala dost překvapeně, moc to nechápala, protože ona už tam žije 200 let a vždy se to dělalo takto. Ale souhlasila a já jsem si mohl připsat další (a pravidelný) náklad na rybičky.

Z pozvání na kávu jsem se osypal a s výmluvou na rozdělanou práci na zahradě jsem utekl zkontrolovat rybičky a objednat fekální vůz…

Vůle (ne)žít

24. září 2015 v 14:49 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
Živote zastav se na chvíli
a už stůj!
Nemám na tebe dost síly
a nejsem svůj.
Všude vidím samé debily,
samý hnůj.
Chuť ani vůle žít nezbyly,
proč si mám dělat násilí…

Nechci jít už pořád dál,
hlouposti vstříc.
Dřít se jak brouk hovnivál
a nemít nic.
Život sny mi dávno vzal,
chtěl jsem víc.
Než bych dál tuto roli hrál,
raději žít bych si zakázal…

Tak proč ještě dál bojovat
a smutně snít?
Proč dál sám sobě si lhát,
že může být líp?
Raději nůž v srdce vervat
nebo jed vypít.
Říkal jsem si to už tolikrát,
konečně budu navždy spát…

Jak jsem choval ryby - část 7.

22. září 2015 v 17:07 | PJ |  Povídka na pokračování
Část sedmá
Bahno

Po několika letech jsem zjistil, že dno potoka se pomalu ale jistě zanáší a z původně třeba metrové hloubky se stala hloubka půlmetrová a zbytek je bahno. Nezbylo, než postupně jednotlivé části odbahnit. Zkoušel jsem to tak, že jsem si přes potok dal fošnu a stoupnul jsem si na ni a lopatou vybíral bahno a házel do připravených koleček. Vzhledem k výšce, v jaké jsem byl nad hladinou, se jednalo o velmi fyzicky náročný proces a po každých plných kolečkách jsem byl úplně grogy.

Musel jsem tedy vymyslet jiný způsob a použít výpustě v podobě kameninových trubek pod hrázemi. Možná se to jednoduše řekne, ale mnohem hůř udělá. Trubky samozřejmě ústí v nejhlubší části potoka před hrází. Takové holínky nemám, abych tam mohl vlézt a odšpuntovat to. Nehledě na to, že na té trubce je právě několik desítek centimetrů bahna. Zkoušel jsem si lehnout na hráz a rukama dosáhnout skrz bahno na trubku, ale marně. Jediná šance byla tedy vlézt do potoka, sice v holínkách, ale plných vody a zkusit rukama přímo z potoka se dohrabat k trubce a odšpuntovat ji.

Ani takto jsem na trubku úplně nedosáhnul, a i když v některých mělčích částech jsem na ni dosáhnul, tak vyndat špunt, nad kterým je bahno a nad bahnem ještě voda, je prostě nemožné, protože ta tíha vody a bahna drží špunt velmi dobře. Zkusil jsem nakonec i hlavu strčit do vody, které byla v té chvíli samozřejmě s rozvířeným bahnem a navíc není čistá ani normálně - je to přírodní potok plný mikroorganismů a zvířátek všeho druhu. Ale ani tato oběť nepomohla.

Dalším nákladem se tedy stalo ponorné čerpadlo, kterým jsem musel vyčerpat vodu nejdříve dostatečně rychle, aby neustále přitékající voda zase potok nenaplnila. Pak teprve jsem mohl rychle odstranit bahno z trubky, oddělat špunt a nechat protékat potok do další části trubkou na dně. Následně jsem tedy několik dní vyhazoval bahno postupně z jednotlivých částí potoka mezi hrázemi. Také ryby jsem musel chytat a přehazovat z jedné části do druhé.

Výsledkem byl krásně vyčištěný potok. Bohužel zhruba každé dva-tři roky se musí stejná údržba opakovat, což je značně fyzicky a časově náročné.

Poslední myšlenky sebevraha

22. září 2015 v 13:34 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
Chci vzlétnout a dívat se shora na svět,
stačí přivřít oči a zatajit chvíli dech.
Tělo zůstane bezvládně dole a začíná let,
duše s myslí stoupá nad úroveň střech
a vidím vše jakoby zdálky,
jsou pryč všechny žabomyší války.
Letím tam, kde tuším Tebe s ním,
už jsem za oknem Tvého podkroví
a sám neviděn vše pozorovat smím.
Slyším Tvůj upřímný smích
a vidím Tvé štěstí v přímém přenosu.
Je to konec všech iluzí mých,
jsi šťastná, jak jsme chtěli být spolu.
Vzhlížím k obloze a přestože je jasno,
cosi teče mi po tvářích dolů.
Jakási mlha zatemňuje mi vidění,
ne, nechci spadnout zpátky na zem.
Křečovitě udržuji duševní snění,
chce se mi křičet: "hej tady jsem.
Co to děláte? To patří přece mně!"
To bolí, vždyť je to snad jen sen.
Tak proč se teď nemohu probudit?
Držím se konce střechy pevně
jako pták s raněným křídlem,
co chtějí mu jeho život utratit,
bojuji o svůj život s životem.
Takhle to přece nemůže skončit,
vždyť chtěl jsem jen vzlétnout,
přivřít oči a zatajit na chvíli dech
a na Tebe kompletně zapomenout.
Ale dole asi nečeká měkký mech,
je pozdě si svůj skok rozmyslet
a navždy tak končí život i můj let.

Jak jsem choval ryby - část 6.

18. září 2015 v 17:45 | PJ |  Povídka na pokračování
Část šestá
Kočky

Dokupování ryb se mi stalo koníčkem, který byl výrazně dražší, než kdybych chodil každý den do hospody na pivo. Přesně jsem si zapisoval, co by mělo, v které části plavat a pak se to snažil kontrolovat a počítat. Zřídil jsem si rybí hřbitov na kousku pozemku pod lesem, kam jsem vždy zakopal uhynulé kusy. Ale nebývalo jich moc.

Jenže najednou jsem se nemohl dopočítat den za dnem správného počtu ryb, i když jsem žádné mrtvé ve vodě nenašel. Byl to pro mě něco jako nepochopitelný zázrak. Když dáte přece ryby do akvária, tak se vám taky nemohou vypařit. A toto bylo takové větší přírodní akvárium. No hodně jsem se pletl.

Je na čase zmínit se o dalším ze sousedů, který je na druhou stranu, než ta bláznivá babka. Jsou to starší manželé v pěkném domečku a mají spoustu koček, čemuž jsem dosud nevěnoval pozornost, když tedy nepočítám to, že při jízdě kolem jejich domu musím zpomalovat, aby líné kočky mohly v klidu přejít bez úhony silnici. Jak se ukázalo, kočky se staly mým úhlavním nepřítelem na nějakou dobu.

Jednou jsem se se sousedy potkal na ulici a v rámci slušného povinného prohození několika bezvýznamných vět jsem se inteligentně zeptal, co je u nich nového. Bezelstný soused mi kupodivu neodpověděl jako vždy na stejnou otázku, že je vše v pohodě, ale vrtalo mu zřejmě něco v hlavě, protože se mě udiveně podíval a řekl mi, že se mu dějí v poslední době zvláštní věci. A to, že mu kočky nosí domů pořád nějaké barevné i nebarevné ryby. V té chvíli jsem si uvědomil, že kupuji ryby a kočky mi je přes noc chodí lovit a nosí je sousedovi. A do prdele, zaklel jsem v duchu. Takže proto se mi ztrácí mé ryby. Od té doby jsem přestal zpomalovat, když jsem jel kolem jejich domu a naučil jsem jejich kočky celkem dobře utíkat.

Začal jsem zjišťovat, co by mi mohlo pomoci a nakupoval různé drahé spreje - odpuzovače koček. Jenže zkuste stříkat sprej na nějakých 50 metrů břehů každý druhý den. To bych si musel najít ještě jedno zaměstnání, kde bych vydělával jen na odpuzovače. Zkusil jsem kupovat krmení, abych je odlákal od lovení mých ryb. Ale nic nepomohlo. Po dalších konzultacích na Internetu jsem zjistil, že je jediná možnost, jak se zbavit kočičích predátorů, je zvýšit břehy tak, aby nemohly kočky z břehu lovit mé ryby.

Nakoupil jsem asi 50 metrů bukových fošen o šířce 6 centimetrů a výšce 60 centimetrů, na což určitě padlo několik vzrostlých buků a cena za tyto fošny mě přivodila skoro infarkt. Dále jsem nakoupil roxory o průměru 5 cm. v celkové délce asi 100 metrů, cena čehož mi přivodila druhý infarkt. Dřeva jsem si nařezal na délku jednotlivých částí potoka (od hráze k hrázi), osadil na jednotlivé břehy tak, aby vrch fošen byl zhruba v rovině s povrchem pozemku. Roxory jsem nařezal na cca 1,5 metrů dlouhé kusy, po třech jsem je svařil dohromady. Jednotlivé fošny jsem zajistil posvařovanými roxory zaraženými do země a dosypal jsem hlínu k vrchu fošen. Zároveň jsem odkopal hlínu, která přebývala za fošnami směrem k potoku. Tím jsem zvedl břeh. Už nebyl pozvolný směrem k vodě, ale končil zasypanou fošnou, za níž už byla voda. Kočky od té doby nedosáhly z břehu do vody a nemohly mi lovit ryby.

Nicméně náklad za tuto zdánlivě jednoduchou akci byl obrovský v řádu desetitisíců. Vše kvůli několika rybičkám a pohodě, kterou jsem s nimi chtěl v zahradě najít. Také práce to byla velmi těžká a náročná. Fošny vážily určitě přes 50 kilo (odhad) a manipulace s třeba 5 metrovou těžkou fošnou a její umístění na správné místo není vůbec jednoduchá. Vypadal jsem jako větrník, když jsem se potácel s fošnami v rukou po zahradě. Také zabíjení roxorů obrovským kladivem mi vždy rozkmitalo všechny klouby v rukou a ramenou, takže jsem se ještě drahnou chvíli po práci třepotal jako bych pracoval celý den se sbíječkou…

Anonymní dům - anonymní lidé

17. září 2015 v 14:58 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
Z kanceláře vidím dům s mnoha okny,
přes stoleté žaluzie ho občas pozoruji.
V létě sedávají ti různí lidé na balkóny,
třeba se opalují nebo jen tak pokuřují.
Ten pár vpravo dole začal spolu žít,
první nájem v přízemí není nic moc.
Sní o tom, že budou mít vlastní byt,
při problémech volají lásku o pomoc.

Ref.:
Každý z nich je zcela jiný,
když si ve své anonymitě
jen tak pijí svůj střik vinný
anebo mají sklon k obezitě
a neustále něco pojídají,
někdo sám a někdo v páru
o něčem si tam povídají
či pomlouvají třeba Sáru.
Každý na svém balkóně,
tak daleko a přitom blízko.
Nevědí o sobě ani o mně,
anonymita je východisko.

2.
Ta slečna vlevo zdá se bydlí sama,
je trochu silnější a i hodně kouří.
Asi studentka, žádná velká dáma,
co na telefon ve slunci oči hmouří.
Nad studentkou bydlí mladá paní,
manžel pracuje asi někde venku.
Ona osamělá, neklidné má spaní,
a ze zásady nenosí podprsenku.

Ref.:
Každý z nich je zcela jiný,
když si ve své anonymitě
jen tak pijí svůj střik vinný
anebo mají sklon k obezitě
a neustále něco pojídají,
někdo sám a někdo v páru
o něčem si tam povídají
či pomlouvají třeba Sáru.
Každý na svém balkóně,
tak daleko a přitom blízko.
Nevědí o sobě ani o mně,
anonymita je východisko.

3.
Vlevo dole bydlela velmi stará paní,
svým úsměvem v paměti mi utkvěla.
Teď vím, že už se nepodívám na ni.
Umřela a ani prý nikomu nechyběla.
I balkón vpravo nahoře je prázdný
a nikdo neví, komu asi patří ten byt.
Nebo je tam uzavřený mezi zdmi
někdo, kdo nemá rád sluneční svit.

Ref.:
Každý z nich je zcela jiný,
když si ve své anonymitě
jen tak pijí svůj střik vinný
anebo mají sklon k obezitě
a neustále něco pojídají,
někdo sám a někdo v páru
o něčem si tam povídají
či pomlouvají třeba Sáru.
Každý na svém balkóně,
tak daleko a přitom blízko.
Nevědí o sobě ani o mně,
anonymita je východisko.

4.
Poslední nájemník vpravo uprostřed
je záhadou a nevím si s ním rady.
Ani nepoznám, kolik může mít let,
je smutný, sám, asi prožil si zrady.
Obyvatelé toho domu mě fascinují,
každý je jiný a každý má svůj svět.
Všichni si zalezou do těch svých slují,
sláva anonymitě do konce jejich let!

Ref.:
Každý z nich je zcela jiný,
když si ve své anonymitě
jen tak pijí svůj střik vinný
anebo mají sklon k obezitě
a neustále něco pojídají,
někdo sám a někdo v páru
o něčem si tam povídají
či pomlouvají třeba Sáru.
Každý na svém balkóně,
tak daleko a přitom blízko.
Nevědí o sobě ani o mně,
anonymita je východisko.

Jak jsem choval ryby - část 5.

16. září 2015 v 17:33 | PJ |  Povídka na pokračování
Část pátá
Deště

Na podzim jsem zjistil, že vysázené vrby rostou, jako kdyby je nějaký vodník chodil po nocích hnojit. To by samo o sobě samozřejmě nevadilo, vždyť kvůli tomu jsem je tam vysadil. Jenže na podzim se z nich začalo do potoka sypat listí, které zůstávalo samozřejmě na pletivu a zvyšovalo hladinu vody. Od té doby musím prakticky každý týden aspoň jednou vyčistit pletiva na všech hrázích a to nejen na podzim. Vrby dnes jsou obrovské a listy z nich padají neustále.

A také to není jediné, co se zachycuje na pletivu. Prakticky cokoliv, co připlave potokem, se samozřejmě zachytí. Nakonec jsem si pořídil železnou mříž, kterou jsem vsadil ještě před mostek, aby zachytávala ten největší nepořádek, který se rozhodl připlout ke mně na zahradu. I tady to tedy musím občas čistit a našel jsem už roztodivné věci, několik flašek od různého alkoholu, plastové kolečko z nějakého dětského dopravního prostředku nebo například plechovku od barvy. Čištění mříže a pletiva se tedy stalo mou běžnou pracovní činností každý týden.

Jenže jsem nečekal, co se stane, když přijdou silné dlouhotrvající deště, které mohou i můj malinkatý potůček výrazně zvednout. V takovém případě se korytem valí nepořádku mnohem více, různé dřeva a přírodní nepořádek, co potok pobral cestou. A tento nepořádek ucpe kompletně pletivo do výšky tekoucí vody a voda se tedy zvedá i nad pletivo. Určitě je každému teď jasné, co asi udělají rybičku s nabytou svobodou. Po každém větším dešti jsem počítal ztráty a ryby se mi postupně posouvaly potokem do dalších hrází. Ale některé prostě nechtěly ode mě odejít, protože se držely u dna, dokud přebytečná voda neodtekla. To byly moje stálice.

Každopádně tento problém s velkou vodou se mi nikdy nepodařilo úplně vyřešit. Postupně jsem jen nahrazoval nízké pletivo vyšším pletivem. Dnes se tedy už nestává ani při největších deštích či záplavách, že by voda tekla dlouhodobě nad instalovaným pletivem, Jen konstrukce se musela podstatně zpevnit a zesílit, aby vše drželo na místě. Což stálo nejen dost peněz ale také fyzické práce.

Jak jsem choval ryby - část 4.

11. září 2015 v 17:11 | PJ |  Povídka na pokračování
Jak jsem choval ryby
Část čtvrtá
Rybičky

Před nákupem prvních ryb jsem si pořídil roli plastového pletiva pro králíkárny a zabudoval jsem do první hráze pletivo tak, aby bylo cca 30 cm nad hráz a voda mohla protékat a zároveň to bránilo rybám v emigraci.

Vyzbrojen kýblem jsem pak vyrazil do specializovaného obchodu se zvířaty všeho druhu (za mých mladých let se to jmenovalo Zverimex). Protože jsem byl z Internetu teoreticky připraven, měl jsem na lístečku několik jmen různých ryb, které lze vypustit ven do potoka. Když jsem je pak četl a po každém jméně se podíval do bezduchého a nezúčastněného výrazu pracovnice celorepublikové sítě obchodů s domácími zvířátky, začal můj entuziasmus postupně uvadat. Nakonec jsem zjistil, že nejenže je nemají, ale ani je nikdy neměli a mít nebudou. Nehledě na to, že mi ani nevěřili, že takové ryby existují. Měli jen dva druhy: koi kapry a karase. Koupil jsem tedy tehdy asi 10 kusů každého druhu a s kýblem jsem zase odešel domů. Na cestu jsem ještě přibral jakýsi pytel barevného krmení, které stálo víc než samotné rybičky.

Doma přesně podle návodu jsem nechal rybičky otužovat, kdy jsem jim postupně přidával vodu z potoka a odebíral ryby, které začaly bůhví proč trénovat plavání na znak. Po několika desítkách minut jsem všechen zbytek živých ryb pustil do první hráze. Nasypal jsem jim předražené luxusní krmivo a čekal, co to udělá. Neudělalo to nic. Krmení si zvesela odplavalo dál po proudu a rybičky si ho ani nevšimly. Snad si zvyknou, pomyslel jsem si a pozoroval hemžení ryb v potoce. Konečně, říkal jsem si. A rozhodl jsem se, že najdu jiný obchod taky s jinými rybičkami.

A samozřejmě mi pomohl Internet. Byl jsem překvapen, že i ryby se posílají balíkem, ale objednal jsem tedy ryby různého druhu a čekal na zavolání, že dorazily na poštu. Zatím jsem přidal pletivo na druhou hráz a čekal na zásilku. A skutečně dorazila a ryby různých tvarů a barev skončily ve druhé části potoka.

Léto jsme nějak společně přežili a přišel podzim. Ryby se naučily jíst a pro pobavení u toho zvesela mlaskaly, když se snažily krmivo z hladiny nasát do pusy. A já jsem byl šťastný. Jak se ukázalo už brzy, bylo to štěstí předčasné...