JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

Listopad 2014

1 odstín muže a 50 odstínů ženy

25. listopadu 2014 v 12:04 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
Ach běda mi, běda běda,
to zase bude velká věda.
Musím napsat do oběda
báseň, co se napsat nedá.

Z toho krátí se mi dech,
dát báseň o 50 odstínech.
Je to prý jen erotický šleh
a těžko tam hledat příběh.

Blbostí je přece plný svět
- hlavně, že jdeme vpřed.
Napsat kravinu to je hned
a snad nepraskne mi vřed.

Tak, co tam asi může být,
ta kniha nedá ženám klid.
Nesnažím se ji pochopit
a ani ženy, co ji musí mít.

Ale o čem já mám pak psát
a báseň do oběda odevzdat.
Raděj si píchnu v oko drát,
než chtít si to vygooglovat.

Tak pustím představivost,
vždyť není těžké vzít Kost,
myslet na sex víc než dost
a vznikne báseň jak skvost.

Jenže jsem se zasnil, ouha,
a přepadla mě z toho touha.
Psaní básně nyní ostrouhá,
ten dole se najednou rouhá.

Až za chvíli rychle dořeším
ten problém tam dole s ním,
tak báseň taky už ukončím,
ať oběd si já i on zasloužím.

Můj sex má odstín jen jeden,
ženy mají tu knihu jak eden
a jejich sex padesát odstínů.
A my chlapi jsme ve stínu.

Rád bych nabídl odstínů více,
ale zbývají mi jen mé ruce.
Těm ženám totiž, a o to kráčí,
číst knihu a sex jen s ní stačí.

A jaké z toho plyne poučení?
Když chlap princ z knih není
a nenabízí smích každodenní,
tak je pro ženy jen k zahození.

Chlape pracuj, dři a vydělávej,
ale s ptáčkem si pak sám hrej.
Žena má knížku s odstínama
a s tou si hraje místo s náma.

Už končím tohle stěžování si
a třebas v příštím životě jaksi
se boháčem z knihy narodím.
A teď konečně ten oběd sním.

Ještě jednou a naposledy...

18. listopadu 2014 v 17:35 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
Ještě jednou a naposledy, ani nechci věřit,
že ty odejdeš jednoho dne z našich dveří.
Ještě jednou se usmějí tvoje nádherné oči
a naposledy pak ve dveřích se na mě otočí.
Ten okamžik se mi pevně vryje do paměti,
bude se mi zdávat o tom letmém ohlédnutí.

Ještě jednou a naposledy zaklepeš na dveře
a pak uvidím tvé havraní rozlétané kadeře.
Naposledy řekneš mi "má lásko dobré ráno"
a už ani pusu nedostanu, nebude mi přáno.
Ještě jednou dáme si čaj a poslední oběd
a snad slíbíme, že se uvidíme někdy opět.

Ještě jednou vzpomenu rán plných nahoty
a dál budou už jen dlouhé dny plné samoty.
Zmizí mi z očí všechny tvoje všední věci
a najednou budu jak osamělé zvíře v kleci.
Ještě jednou bych chtěl o tebe zabojovat,
ale mozek ví, že musím tuhle bitvu vzdát.

Ještě jednou na společné zážitky vzpomenemʼ
a u toho bránit budem slzám deroucím se ven.
Připomeneme si, jak jsme vroucně milovali,
společně se toho, co přinese nám život, báli.
Volali a toužili, když jeden byl někde v dáli
A hlavně se spolu pořád tulili a moc se smáli.

Ještě jednou v duchu pohladím tvoje znamínka
na místech, co budou pro mě už jen vzpomínka.
V duchu uvidím sluncem osvícené přes žaluzie
tvé nahé tělo krásné nehledě na pihy či strije,
když na pohovce dáváš se mi jak na podnose
s tou nejhezčí pihou od slunce, co máš na nose.

Ještě jednou postavíme si vzdušný zámek
a já přemýšlím, co vhodného bych ti řekʼ.
Ale ty řekneš nezlob se, ale nedá se svítit,
pořád prý budeš ke mně v srdci něco cítit.
Ještě jednou bych chtěl se do tebe vpíjet,
ale vím, že už se budeme spolu jen míjet.

Ještě jednou se hlava i srdce uvěřit vzpírá,
ale už skoro úplně mě v lásku opustila víra.
Už nikdy prsty tvé tváře nebudu se dotýkat,
zbývá mi jen smutek začít v sobě polykat.
Ještě jednou zabloudit v kouty tvého těla
tak, jak jsi to měla ráda a jak jsi to chtěla.

Ještě jednou bych tě kousal do krku a níž,
zatímco ty na mně v extázi divoce řádíš
a nehty mi zarýváš do ramen vzrušením,
ty myšlenky projevují se srdce bušením.
Ještě jednou se na mě ve snech zhroutíš,
bývalo to krásné, moc dobře to i ty víš.

Ještě jednou a naposledy, ani nechci věřit,
že ty odejdeš jednoho dne z našich dveří.
Něco takového mi má hlava nechce brát,
že se to vůbec jednou mohlo takto stát.
Ještě jednou ahoj a snad to nebude bolet
tak moc, jak to bolí teď, i dalších sto let.

Už nechci své staré zvyky

6. listopadu 2014 v 14:25 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
Co všechno je mým starým zvykem?
Už mnoho let se snažím ráno vstát,
to je rok od roku těžší každým dnem.
Taky nepřestávám se s osudem prát,
pořád dokola dennodenně to stejné,
když chci žít, musím peníze vydělat.
Jako vždy pomyslet si něco o lejně
a přitom mile se na svého šéfa smát.
Na práci jsem si taky dobře zvyk,
vždyť když budu dobře pracovat,
tak už budu mít se jenom líp a líp.
Co starý zvyk to je jen velká ironie,
rád bych řek "si s nimi prdel polib",
ale bez těch zvyků svět nepřežije.
Po práci unavený celým životem
zase asi výčitky, jak lépe se mít,
či sex, co je taky starým zvykem.
Možná by bylo lepší zvyky zapít
a pak ráno do jiného lepšího dne
a života s kocovinou se probudit.
Ať zůstane už jen špatným snem
ten starý život i s jeho zvyklostmi
a začnu s mladými zvyky nově žít,
jen starosti s mými starými kostmi
a ranním vstáváním mi musí zbýt.