JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

Březen 2014

Bylo by fajn s Tebou mimo Zemi žít

31. března 2014 v 15:44 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
Když večer šel jsem temnou ulicí,
cítil jsem, jako bych dostal palicí.
Něco ve mně křičelo, že mám vztek,
nechápal jsem, proč jsem to neřek'.
Proč jsem si vzpomněl až za chvíli,
když je pozdě a Ty daleko na míli.
Byla jsi někde pryč s někým cizím
a mezi řádky četl jsem, ať zmizím.
Prý nemusím se vůbec ničeho bát,
že Ty nechceš se mě přece vzdát.
Jenže já s Tebou zrovna chtěl být
a v té temné ulici jakoby jsem vzlít.
A viděl najednou hvězdy kol sebe
a všude jen to tmavě modré nebe.
Míjel jsem cestou velké malé vozy
a mířil tam, kde možná bydlí bozi.
Myslel jsem, že bychom byli v kupě,
letěli spolu na stejné hvězdokupě.
Všude kolem hvězdy, celý seznam,
které já vůbec ani trochu neznám.
Jenže z výletu jsem se rychle vrátil,
nejraději bych si pořádně namlátil,
když pochopil, že jsem sám jako kůl,
a místo letem malým vozem oblohou
jsem jen hodně velký a smutný vůl,
který nelétá a jen chodí po nohou.
Bylo by fajn s Tebou mimo Zem žít
a na obláčku nahoře mít svůj byt.
Občas přiletí tchyně na návštěvu,
já věřím, že se s tím nějak poperu.
Místo toho musím zas dolů na zem,
život ve vesmíru asi není pro nás.
Tak tu stojím, už mě bolí za krkem,
chci zakřičet, ale ztratil jsem hlas.
Vidím padajících hvězd plné nebe,
tak rychle si má lásko něco přej,
něco, co by potěšilo mě a i Tebe
a celou svoji lásku do toho dej.

Až naposledy odejdeš z našich dveří

28. března 2014 v 18:18 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
Nechce se mi lásko ani trochu věřit,
že naposledy odejdeš z našich dveří.
Ještě usměješ se a Tvoje krásné oči
se po mně ještě jednou znovu otočí.
Ten okamžik vryje se mi do paměti
a i o tomto Tvém letmém ohlédnutí,
a o tom, jak budeš mi možná mávat,
bude se mi dlouho po nocích zdávat.

A marně budu čekat klepání na dveře
a v nich neuvidím Tvé dlouhé kadeře.
Už neřekneš mi: "miláčku dobré ráno"
a nepoletí pusa, už mi nebude přáno.
Já ráno při čekání už Ti čaj neuvařím,
Ty přes den už pro mě neuděláš oběd.
Nebudeme už běhat jeden za druhým,
aby jsme se spolu mohli uvidět opět.

Nebudou ani naše rána plné nahoty,
naopak přijdou mé dny plné samoty,
kdy hledím upřeně na obyčejné věci
a vzpomínám si na společné zážitky.
A budu jen jak osamělé zvíře v kleci
bránit se slzám, co se mi derou ven
a neberou vůbec ohled na okolí přeci,
to vše se zdá jako hodně špatný sen.

Ty z těch dveří prostě jen tak odejdeš
a já nevěřím, že stejnou lásku najdeš,
že Ti nebude smutno po našich ránech,
když jsme se spolu vroucně milovali,
cítili po těle navzájem svůj horký dech
a společně, co asi přinese život, se báli.
A po sobě toužili, když jeden byl v dáli,
pak mazlili, tulili a hlavně moc se smáli.

Doufám a věřím, že i když budeš daleko,
budu mít u Tebe v srdíčku malé místečko.
Ale lásku z očí v oči nic nemůže nahradit,
takže to bude lásko má strašně moc bolet.
Možná je jednodušší druhého jen zradit,
když ho nemiluješ, ale pak dalších sto let
budeš svou lásku k milovanému dál cítit,
když v lásce ho nesmíš pohladit a políbit.

Cesty časem zpátky

25. března 2014 v 13:20 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
To, co bylo dřív důležité, už důležité není
a za čas to bude zase jinak, vše se změní.
Tomu, co teď je k pláči, dřív ses jen smál.
Býval jsi hrdina, co říkal, proč bych se bál,
ale teď se slzy tlačí, že osud ti hodně vzal.

Ref.
Čas Ti odvál hrdost i pýchu pryč,
už nevrátí se nikdy tvé mladší já.
Od šťastného života ztratil jsi klíč,
slyšíš překvapivě sebe sama klít.
Cesty časem zpátky už nevedou,
jen dopředu klikatí se před tebou.
Ty chtěl bys jen dál normálně žít
a nevíš, kterou z nich máš dál jít.

2.
Dal by jsi teď více než hodně za změnu,
za možnost v životě kus zpátky vrátit čas,
aby odvalil jsi konečně spoustu kamenů,
které připomíná v hlavě tvůj vnitřní hlas
i svědomí, co trápí občas každého z nás.

Ref.
Čas Ti odvál hrdost i pýchu pryč,
už nevrátí se nikdy tvé mladší já.
Od šťastného života ztratil jsi klíč,
slyšíš překvapivě sebe sama klít.
Cesty časem zpátky už nevedou,
jen dopředu klikatí se před tebou.
Ty chtěl bys jen dál normálně žít
a nevíš, kterou z nich máš dál jít.

3.
Tak slzy se teď lesknou a pěsti zatínáš,
tak blbě nechtěl jsi přece nikdy skončit.
Netušíš, zdali nějakou šanci ještě máš,
hlava ti třeští, svět se nepřestává točit.
Teď je ta chvíle, ještě přichází tvůj čas.

Ref. 2
Čas sice odvál hrdost i pýchu pryč
a už nevrátí se nikdy tvé mladší já.
Ale ještě můžeš najít ke štěstí klíč,
pak nikdo nikdy neuslyší Tě už klít.
Cesty časem zpátky teď nevedou,
jen z cest, co klikatí se před tebou,
vybereš tu správnou, kudy máš jít
a třeba začneš zase normálně žít.

Smutek jako lapač snů

20. března 2014 v 17:46 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
Zas noc s očima dokořán
a divnou myslí zatměnou.
Můj smutek, ač nepozván,
teď plní vše černou tmou.
Nemohu nyní klidně spát,
když smutek chytá mi sny
a nenechá mě nic si zdát
a prázdné mám noci i dny.
Podvedla jsi mne zlou lstí
a teď zrada mě velmi bolí
schoulený potichu bolestí,
co rád vyměním za cokoli.
Tak si ten svůj život nech,
už jsem dávno ztratil dech.
Já nechci Tě už nikdy zpět,
pořád zní mi těch pár vět,
že krásné tělo jsi mu dala
a tím velkou lásku vzdala.
Můj svět se náhle změnil,
měla jsi na něj veliký vliv.
Černou díru jsem objevil
místo srdce, kde bylo dřív.
Snad zaplní ji opět časem
nějaká mladá, nová výzva,
ale nastálo mi v srdci zase
zůstane další hluboká jizva.
Až sroste můj srdeční sval
a zmizi zlé sny tmavé noci,
kterých já jsem se tolik bál,
pak nebudu už v Tvé moci
a můj život půjde opět dál,
asi zas šťastně s jinou dál.

Smutné bolavé ticho

13. března 2014 v 15:15 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
Poslední Tvé slovo doznělo
a jako když výstřel tu zazní,
něco by se stát asi teď mělo
jinak se tu to ticho zhmotní
a pohltí nás jako černá díra
někde předaleko ve vesmíru.
Tak tu na Tebe němě zírám
a ztrácím svoji poslední víru
i jenom pohnout se teď bojím
a ruce v kapse pevně svírám,
bez pohybu jen plaše stojím,
nevím, zdali vůbec dýchám.
To ticho mě bolí, trhá mi uši,
jen tlukot srdce mi zní v těle
a tím to ohlušující ticho ruší
jako zvon mé srdce osamělé.
Oba čekáme, zdali se stane,
co ukončí najednou tu chvíli.
Snad bouře nebo jen vánek
zafouká a to ticho rozežene
a navrátí zpět, kde jsme byli
před tímto hnusným tichem,
co tu teď řve, až mě uši bolí.
Snad pak se svým smíchem
tu časem jednou nějaká jiná
to bolavé ticho zase rozezní
a ono zmizí stejně jako vina
a s ní i ten smutek poslední.