JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

Navždy?

9. listopadu 2017 v 17:05 | PJ |  Zamilované básně

Bloudím dokola po prázdném domě,
tma je zalezlá v něm do všech koutů.
Přesto odevšad tvá tvář zírá na mě
a i tvé krásné oči se mnou jsou tu.
Vidím tě tu prostě všude kolem sebe
jako přízrak kruté nejtmavější noci.
Z toho, že tu nejsi, mě teď zebe,
a pořád jsem chycen ve tvé moci.
Všechno kolem zdá se náhle mrtvé,
jen mé emoce a city k tobě planou.
Jako při naší společné noci prvé
stejně i po sté mi zas slzy kanou.
Já cítím tě teď silně ve své hrudi,
i když ta noc předaleko skrývá tě.
Mě časoprostor bez tebe bolí a nudí,
tak posílám vzkaz: NAVŽDY MILUJI TĚ!
 

Boj s blbostí

1. listopadu 2017 v 15:24 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
Blbost je velmi rozšířená,
může ji chytit muž i žena.
Teď se zrovna šíří krajem,
na chytráka si blbec hraje.
Tu nevyléčitelnou nemoc
často pojí politika a moc.

Ref.
Někdo teď už ví, co já zatím jen tuším,
že rozum není legrace a chce dost snahy.
Tak vzhůru do boje, pacifismus ruším,
proti šířící se blbosti budu bojovat i nahý.
Boj za selský rozum mi od teď bude vším,
tak ukažme si směr, náš život bude drahý.

2.
Někdo je zas chytrý až dost,
tahle nemoc je vychytralost.
Med rozmazaný kolem pusy,
sladkost, která se mi hnusí.
Výsledek je získat prospěch,
nad sprostotou se tají dech.

Ref.
Někdo teď už ví, co já zatím jen tuším,
že rozum není legrace a chce dost snahy.
Tak vzhůru do boje, pacifismus ruším,
proti šířící se blbosti budu bojovat i nahý.
Boj za selský rozum mi od teď bude vším,
tak ukažme si směr, náš život bude drahý.

3.
Rozum se zdráhá rozumět,
tolik blbých a chytrých vět.
Vidím všem až do žaludku,
rád bych jim rozbil budku.
Je to ale marné a k zlosti,
boj s přechytralou blbostí.

Ref.
Někdo teď už ví, co já zatím jen tuším,
že rozum není legrace a chce dost snahy.
Tak vzhůru do boje, pacifismus ruším,
proti šířící se blbosti budu bojovat i nahý.
Boj za selský rozum mi od teď bude vším,
tak ukažme si směr, náš život bude drahý.

Sám sobě noční můrou

25. října 2017 v 17:19 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
Zase jednou těžké snění,
takže vstát jednoduché není.
Už dávám nohy dolů z pelesti,
překonávám své u srdce šelesti.
Jen nesmím vstát až příliš rychle,
ať má hlava není roztočená krychle!

2.
Je tu opět noční můra,
nechápe má mozku kúra.
V zrcadle si zírá kdosi cizí,
podlaha mi pod nohama mizí.
Co se stalo, to je hororový sen,
ze zrcadla skřehotá cizí divný křen.

Ref.
Co jsem to zas spískal,
že bojím se sám sebe?
V mozku vražená tříska
a studený pot mě zebe.
Ďábel radostí už víská
a daleko teď je do nebe!

3.
Tohle není moje hlava,
fackuju se zleva i zprava.
Řvu jakýmsi cizím hlasem,
Ale kdo tedy vlastně já jsem?
Jsem asi už doopravdy v pekle,
házím s sebou na podlaze vztekle.

4.
Vzpomínky se vrací,
jsem to já, co tu zvrací?
Co tedy stalo se asi včera,
proč na čele psáno mám Věra?
Tlak se mi dostává zas k normě
to já jen chlastal v nejlepší formě!

Ref.
Co jsem to zas spískal,
že bojím se sám sebe?
V mozku vražená tříska
a studený pot mě zebe.
Ďábel radostí už víská
a daleko teď je do nebe!
 


Máš mě ráda, ale....

19. října 2017 v 17:52 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
Spinkej miláčku spi,
zavři očička svý,
Tvé sny chutnají smutně.
Ráno se probudíš
a o tom, co v noci sníš,
vypoví Tvé oči nutně.

Ve snech s sebou hážeš
a sama se na ně vážeš,
když ráno ztrhané máš rysy.
Zdává se Ti o lásce
a ranní nové vrásce
věříš, že bude vše jak kdysi.

Odmítla jsi lásku mou,
myšlenky bloudí tmou,
teď o smutku sníš.
Potápíš se ve zlých snech,
chceš žít v lepších dnech,
že čas nejde zpět, však víš.

Láska buď je anebo není,
nelze čekat, že čas to změní,
říkal jsem Ti mockrát.
Chtěl jsem Tě za nevěstu
a Ty vybrala sis jinou cestu,
chtěla si jen mou lásku brát,

Tak teď ji tedy máš,
ač mou velkou lásku znáš,
tak šlapeš už jinou cestou.
Po nocích s jiným spáváš,
ale snů o nás se nevzdáváš,
přesto jinému jsi nevěstou.

Tak spinkej, klidně spi,
už máš ty jistoty svý,
u sebe muže a v dálce mě.
Na tváři vynucený úsměv
v poslední době běžný jev,
přesto sama pláčeš ve tmě.

Strach ze stínů

12. října 2017 v 18:14 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
Zase stahuji žaluzie
a koukám z každého okna do tmy ven.
Něco tam venku žije
a vylézá, když vždy končí se den.

Stejně jako myšlenky,
za které se stydím, když mě napadnou,
vstupuji na led tenký,
abych obhájil se před pádem na dno.

I usmívající se soused
může být zlý lhář anebo šílený vrah.
Postupem dalších let
se vina nesmyje a pak přijde krach.

Cudná strohá úřednice
možná po nocích vydělává postaru.
Aby měla o něco více,
tak cizí chlapy sexem uvádí do varu.

Za oknem ve stínu
je svět jiný než na světle denním.
Neřeším vinu/nevinu,
já ten svět totiž nijak nezměním.

Křiknu do tmy: stínů se nebojím
a pak zamknu rychle.
Své ego si zas tak trochu zahojím,
svět je kulatá krychle.

A dál stahuji žaluzie
a plaše koukám z oken do tmy ven.
Vím, že něco tam žije
a vylézá vždy, když skončí se den.

A proč vlastně ne?

11. září 2017 v 18:35 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)

Pojď se mnou a vezmi deku,
řekla sličná děva u paneláku.
Sotva chmýří narostlo mi,
ona za ruku mě někam vede.
Šli jsme spolu mezi stromy,
netušil jsem, že mě svede.
A proč vlastně ne?

Pak o prázdninách na táboře
postihlo mě smutné hoře.
Dopis s rozchodem mi přišel,
dvě holky mě utěšovali.
Nešťastný ve smutné pýše,
ve třech jsme spolu spali.
A proč vlastně ne?

Na brigádě pak ve fabrice
z horka hořeli nám líce.
O pár let starší pracovnice
kývla na mě, ať jdu za ní.
Chtěla po mně něco více,
chytla mě dole bez ptaní.
A proč vlastně ne?

Slavili jsme něco v hospodě
k půlnoci už jak na vodě.
Číšnice již zavřít chtěla.
Ani nevím, jak to bylo,
ale pěkný nahý tělo měla.
Málo toho ve mně zbylo.
A proč vlastně ne?

Mohl bych dál pokračovat,
ale však to znáte všichni.
Kdo z vás může ocel kovat,
že když slyší, jen si píchni,
tak se tomu postaví hrdě
a odpoví "ne" jasně a tvrdě.
A proč vlastně ne?

Sen o Dežovi z pavlače

23. srpna 2017 v 18:14 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)

Zase smrdí odpad v kuchyni,
když brousím si nůž na tchyni.
Jiskry létají kolem umakartu,
život vytáhl mi nízkou kartu.
Na sobě staré trenky khaki,
nejraděj bych se píchnul taky.
Hladinu udržuji tuzemákem,
život nenávidím a beru hákem.
Ve vytahaném dřív bílém tílku
jak Homolka, když tahá pilku.
Nevím, kde ztratil jsem cestu,
a jen chlast je mi za nevěstu.

Možná bych něco dělat měl,
ale i kdybych náhodou chtěl,
pro tmavé stejně není práce,
jsem ze ztracené generace.
Jsem rád, že mám co jíst,
a nemusím se snažit číst,
co sociálka mi pořád píše,
stejně jsou to všechno klišé.
V pavlačovém starém bytě,
kde jen myši běhají hbitě,
přes zaprané žluté záclony
slyším zvonit mi zvony...

To nejsou zvony bohudík,
to zvoní můj nový budík.
Otevírám oči a svou mysl,
byl to jen sen, jen nesmysl,
co se mi, jak naschvál zdál,
místo, abych si klidně spal.
Mám krásný velký dům,
taky jen pravý z Kuby rum
a oblečení světových značek
místo vietnamských sraček.
A největší výhra moji milí,
že jsem kompletně bílý!

Variace na Kryla

18. srpna 2017 v 18:11 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce

Prach se víří mezi koly.
Nikdo neví,
jakou hrajeme tu roli.
Než poslední zrnko spadne,
každý několikrát sleví
a jeho odhodlání zvadne,
jak zvyk tu velí.

Ticho je tu jako v hrobě.
Každý civí.
Je to běžné v této době,
že čas předběhl naši mysl.
Přesto se všichni diví,
úsměv na tváři jim zkysl,
a obličej se křiví.

Odněkud se hrozba blíží.
Cítím strach,
ale ten nikomu neublíží.
Vzduch se tetelí v horku,
pomalu si sedá prach,
třes až do kosti morku,
asi se blíží vrah.

A teď to zrnko poslední
dolů padá.
Konec, nic jiného není,
jako hrom z jasné oblohy.
Tak brzy, to je zrada.
Jdu do pekla vzývat bohy
a třepe se mi brada.

Chtěl bych život změnit taky.

28. července 2017 v 9:44 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
1.
Změnila ses a je mi to líto.
Prý se to stává
a pak dost bolí to.
Tam, kde sval normálně
pravidelně tluče,
najednou úzko nastává
a hlas se trochu láme.
Je to takhle vždycky,
s každým to tak mává.
i my dva to teď známe.

Ref.
Chtěl bych život změnit taky,
stejně jak si to zvládla ty.
Za sebou nechat ležet vraky
a být plný laskavé lakoty.

2.
Ještě včera jsem ti věřil,
ale teď je všechno jinak
Asi špatně jsem život měřil,
takže je to i má vina.
Teď přede mnou je sklenka,
co na dně prý pravdu skrývá.
Ale nic tam není.
Já dolévám z flašky vína,
ale nic se nemění.
Tak takto to tedy bývá.

Ref.
Chtěl bych život změnit taky,
stejně jak si to zvládla ty.
Za sebou nechat ležet vraky
a být plný laskavé lakoty.

3.
Změnila ses a je mi to líto.
Snad to trošku chápu,
ale opravdu dost bolí to.
Oči se mi lesknou,
v životě teď tápu.
A srdce skoro stojí,
musím najít cestu.
A toho se dost bojím.
Snad povede tím směrem,
že už nezůstanu v hnoji.

Ref.
Chtěl bych život změnit taky,
stejně jak si to zvládla ty.
Za sebou nechat ležet vraky
a být plný laskavé lakoty.

Strach z krásné neznámé

27. června 2017 v 18:33 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
Zase jednou v řeči jsem se splet.
Panebože vy jste ale krásná.
Že z ní bude saň za dvacet let,
to tížilo by teď asi jen blázna.

Ref.
Tak už jí něco řekni,
nadávám si do hňupa.
Aspoň nějak hekni,
to je těžká potupa.
Slov se mi nedostává,
síla mě zcela opustila.
Tak takhle se to stává,
mizí v dáli krásná víla,
aby už se nikdy nevrátila.

2.
Před krásou padl jsem na prdel,
s tou bych do života šel i rád.
Neoduševnělý výraz jsem měl,
když zíral jsem na ni akorát.

Ref.
Tak už jí něco řekni,
nadávám si do hňupa.
Aspoň nějak hekni,
to je těžká potupa.
Slov se mi nedostává,
síla mě zcela opustila.
Tak takhle se to stává,
mizí v dáli krásná víla,
aby už se nikdy nevrátila.

3.
Divám se na vzdalující se záda
a sám sobě dávám znovu slib.
Příště to bude ode mě paráda,
že Casanova nezvládl by to líp!

Ref.
Tak už jí něco řekni,
nadávám si do hňupa.
Aspoň nějak hekni,
to je těžká potupa.
Slov se mi nedostává,
síla mě zcela opustila.
Tak takhle se to stává,
mizí v dáli krásná víla,
aby už se nikdy nevrátila.

Další články


Kam dál