JSEM RÁD ZA KAŽDOU NÁVŠTĚVU NA MÉM BLOGU. ALE KDYŽ UŽ SI NĚCO PŘEČTETE, NAPIŠTE MI, JAK SE VÁM TO LÍBILO.
RÁD ODPOVÍM KAŽDÉMU.
DĚKUJI.
A JEŠTĚ O NĚCO BYCH VÁS, MÉ PŘÍLEŽITOSTNÉ ČTENÁŘE, CHTĚL POPROSIT.
NEKOPÍRUJTE MÉ VÝTVORY BEZ POVOLENÍ, PŘECE JENOM TO NENÍ UPLNĚ JEDNODUCHÉ SKLÁDAT SLOVA ZA SEBE TÍM SPRÁVNÝM ZPŮSOBEM A CHTĚL BYCH SI UCHOVAT SVÉ AUTORSKÉ PRÁVO.
MOC VÁM VŠEM DĚKUJI.

A proč vlastně ne?

11. září 2017 v 18:35 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)

Pojď se mnou a vezmi deku,
řekla sličná děva u paneláku.
Sotva chmýří narostlo mi,
ona za ruku mě někam vede.
Šli jsme spolu mezi stromy,
netušil jsem, že mě svede.
A proč vlastně ne?

Pak o prázdninách na táboře
postihlo mě smutné hoře.
Dopis s rozchodem mi přišel,
dvě holky mě utěšovali.
Nešťastný ve smutné pýše,
ve třech jsme spolu spali.
A proč vlastně ne?

Na brigádě pak ve fabrice
z horka hořeli nám líce.
O pár let starší pracovnice
kývla na mě, ať jdu za ní.
Chtěla po mně něco více,
chytla mě dole bez ptaní.
A proč vlastně ne?

Slavili jsme něco v hospodě
k půlnoci už jak na vodě.
Číšnice již zavřít chtěla.
Ani nevím, jak to bylo,
ale pěkný nahý tělo měla.
Málo toho ve mně zbylo.
A proč vlastně ne?

Mohl bych dál pokračovat,
ale však to znáte všichni.
Kdo z vás může ocel kovat,
že když slyší, jen si píchni,
tak se tomu postaví hrdě
a odpoví "ne" jasně a tvrdě.
A proč vlastně ne?
 

Sen o Dežovi z pavlače

23. srpna 2017 v 18:14 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)

Zase smrdí odpad v kuchyni,
když brousím si nůž na tchyni.
Jiskry létají kolem umakartu,
život vytáhl mi nízkou kartu.
Na sobě staré trenky khaki,
nejraděj bych se píchnul taky.
Hladinu udržuji tuzemákem,
život nenávidím a beru hákem.
Ve vytahaném dřív bílém tílku
jak Homolka, když tahá pilku.
Nevím, kde ztratil jsem cestu,
a jen chlast je mi za nevěstu.

Možná bych něco dělat měl,
ale i kdybych náhodou chtěl,
pro tmavé stejně není práce,
jsem ze ztracené generace.
Jsem rád, že mám co jíst,
a nemusím se snažit číst,
co sociálka mi pořád píše,
stejně jsou to všechno klišé.
V pavlačovém starém bytě,
kde jen myši běhají hbitě,
přes zaprané žluté záclony
slyším zvonit mi zvony...

To nejsou zvony bohudík,
to zvoní můj nový budík.
Otevírám oči a svou mysl,
byl to jen sen, jen nesmysl,
co se mi, jak naschvál zdál,
místo, abych si klidně spal.
Mám krásný velký dům,
taky jen pravý z Kuby rum
a oblečení světových značek
místo vietnamských sraček.
A největší výhra moji milí,
že jsem kompletně bílý!

Variace na Kryla

18. srpna 2017 v 18:11 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce

Prach se víří mezi koly.
Nikdo neví,
jakou hrajeme tu roli.
Než poslední zrnko spadne,
každý několikrát sleví
a jeho odhodlání zvadne,
jak zvyk tu velí.

Ticho je tu jako v hrobě.
Každý civí.
Je to běžné v této době,
že čas předběhl naši mysl.
Přesto se všichni diví,
úsměv na tváři jim zkysl,
a obličej se křiví.

Odněkud se hrozba blíží.
Cítím strach,
ale ten nikomu neublíží.
Vzduch se tetelí v horku,
pomalu si sedá prach,
třes až do kosti morku,
asi se blíží vrah.

A teď to zrnko poslední
dolů padá.
Konec, nic jiného není,
jako hrom z jasné oblohy.
Tak brzy, to je zrada.
Jdu do pekla vzývat bohy
a třepe se mi brada.
 


Chtěl bych život změnit taky.

28. července 2017 v 9:44 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
1.
Změnila ses a je mi to líto.
Prý se to stává
a pak dost bolí to.
Tam, kde sval normálně
pravidelně tluče,
najednou úzko nastává
a hlas se trochu láme.
Je to takhle vždycky,
s každým to tak mává.
i my dva to teď známe.

Ref.
Chtěl bych život změnit taky,
stejně jak si to zvládla ty.
Za sebou nechat ležet vraky
a být plný laskavé lakoty.

2.
Ještě včera jsem ti věřil,
ale teď je všechno jinak
Asi špatně jsem život měřil,
takže je to i má vina.
Teď přede mnou je sklenka,
co na dně prý pravdu skrývá.
Ale nic tam není.
Já dolévám z flašky vína,
ale nic se nemění.
Tak takto to tedy bývá.

Ref.
Chtěl bych život změnit taky,
stejně jak si to zvládla ty.
Za sebou nechat ležet vraky
a být plný laskavé lakoty.

3.
Změnila ses a je mi to líto.
Snad to trošku chápu,
ale opravdu dost bolí to.
Oči se mi lesknou,
v životě teď tápu.
A srdce skoro stojí,
musím najít cestu.
A toho se dost bojím.
Snad povede tím směrem,
že už nezůstanu v hnoji.

Ref.
Chtěl bych život změnit taky,
stejně jak si to zvládla ty.
Za sebou nechat ležet vraky
a být plný laskavé lakoty.

Strach z krásné neznámé

27. června 2017 v 18:33 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
Zase jednou v řeči jsem se splet.
Panebože vy jste ale krásná.
Že z ní bude saň za dvacet let,
to tížilo by teď asi jen blázna.

Ref.
Tak už jí něco řekni,
nadávám si do hňupa.
Aspoň nějak hekni,
to je těžká potupa.
Slov se mi nedostává,
síla mě zcela opustila.
Tak takhle se to stává,
mizí v dáli krásná víla,
aby už se nikdy nevrátila.

2.
Před krásou padl jsem na prdel,
s tou bych do života šel i rád.
Neoduševnělý výraz jsem měl,
když zíral jsem na ni akorát.

Ref.
Tak už jí něco řekni,
nadávám si do hňupa.
Aspoň nějak hekni,
to je těžká potupa.
Slov se mi nedostává,
síla mě zcela opustila.
Tak takhle se to stává,
mizí v dáli krásná víla,
aby už se nikdy nevrátila.

3.
Divám se na vzdalující se záda
a sám sobě dávám znovu slib.
Příště to bude ode mě paráda,
že Casanova nezvládl by to líp!

Ref.
Tak už jí něco řekni,
nadávám si do hňupa.
Aspoň nějak hekni,
to je těžká potupa.
Slov se mi nedostává,
síla mě zcela opustila.
Tak takhle se to stává,
mizí v dáli krásná víla,
aby už se nikdy nevrátila.

Čeho byste se nikdy nevzdali?

22. června 2017 v 17:08 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
Každý/á nechť si na konci básně sám doplní, čeho on/a by se nikdy nevzdal/a....

1.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Vemte si mé prachy
i střechu nad hlavou.
Utřu slzy jako hrachy,
smutky i tak odplavou.

2.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Vemte si má auta
a peřiny i s postelí.
Budu hrát na skauta,
co žije s holou prdelí.

3.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Vemte si mé sbírky
a i všechno nádobí.
Zbydou mi jen sirky,
já se na vás nezlobím.

4.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Vemte si mé oblečení
a boty, tolik jich není.
Budu chodit klidně bos
a ukazovat dlouhý nos.

5.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Vemte si mé tv i mobil
a veškerý můj nábytek.
Asi jsem hodně zlobil,
budu žít jak dobytek.

6.
Vše, co mám, to klidně rozdám,
jen jednoho se nikdy nevzdám.
Všechno mé si vemte
jen jedno vám nedám.
Klidně se mi tlemte,
ale ......* se nevzdám.

* doplňte si každý/á, čeho by jste se opravdu nevzdal/a
Může to být něco vznešeného (míru...), duševního (lásky...) , imaginárního (vzpomínek...), ale klidně i zdánlivě přízemního (oblíbený plyšák...) nebo třeba konkrétního člověka (pokud se ale nevzdá on vás).
:-)

Je to správně?

7. června 2017 v 14:03 | PJ |  Smutné básně nejen o lásce
1.
Ty můj smutku jeden zasraný,
proč sis na mě zase zasedl.
Možná jsem byl zvyklý na rány,
ale vždy jsem se rychle zvedl.
Láska odcválala pryč jak kůň vraný
a radost ze života zmizela hnedle.
Možná se zdá to jak poplach planý,
ale cítím se viditelně zbledle.

Ref.
Co když je to správně,
co když to tak má být?
Jen se neposrat hlavně
a v zemi držkou nerýt.
Dá se prohrát i slavně
a hlavu vzhůru mít.

2.
To, co jsem v životě jiným zkazil,
vracíš mi osude plnými hrstmi zpět.
Tak jsi mi štěstí na dobro zmrazil
a určitě se mi někde směješ teď.
Kde jsou sudičky, co přály mi štěstí?
Myslel jsem, že nedopustí střet,
ale přece dostal jsem od osudu pěstí
a na srdci vykvetl od bolesti květ.
Ref.
Co když je to správně,
co když to tak má být?
Jen se neposrat hlavně
a v zemi držkou nerýt.
Dá se prohrát i slavně
a hlavu vzhůru mít.

3.
Tak vyzývám tě zmrde osude,
pojď a postav se mi do cesty.
Stejně to moje výhra nebude,
ale aspoň si oba ušpiníme vesty.
Nebojím se tě, tak jen pojď,
já budu o lásku ještě bojovat.
Klidně říkej "ručník do ringu hoď",
ale já to prostě nemůžu vzdát.

Ref.
Co když je to správně,
co když to tak má být?
Jen se neposrat hlavně
a v zemi držkou nerýt.
Dá se prohrát i slavně
a hlavu vzhůru mít.

4.
Budu to pořád s tebou zkoušet
a rozbíjet si hlavu o tvrdou zeď.
Až pode mnou bude krvavá louže,
pak už pochopím - konec je teď!

To byla jízda

31. května 2017 v 15:39 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
Čtvrtá a pátá pětiletka mého života
byla jak jízda rychlíkem bez brzdy.
Nepamatuji si moc, vše se mi motá,
jak divoce puštěný z řetězu i uzdy.
Občas mne někdo pozná například
a já vůbec nevím, kdo to je či byl.
V alkoholu se dalo i dobře plavat,
co jsem tehdy vypil a pak i vyblil.

Ref.
Čas běží, přímo utíká
a život je jak fabrika.
Ráno si odpíchneš
a pak, než se naděješ,
je konec tvojí směny.
Nečekej velké změny,
včera jak zítra tě bere ďas,
rychle, rychle ti běží čas.

2.
Cigaretami bych vyskládal stodolu
i těch hodných holek byla spousta,
co rády pustily mě k sobě tam dolů
a pak spolu mohli jsme si zašoustat.
Ani nevím už dneska jejich jména,
ale myslím, že to bylo celkem fajn.
Než přišla časem tato velká změna,
co přejela tehdy svět jako kombajn.

Ref.
Čas běží, přímo utíká
a život je jak fabrika.
Ráno si odpíchneš
a pak, než se naděješ,
je konec tvojí směny.
Nečekej velké změny,
včera jak zítra tě bere ďas,
rychle, rychle ti běží čas.

3.
Nejdřív jsme na náměstí zacinkali
a pak šli zpátky pařit do hospody.
Někteří magoři asi do dneška kalí,
ale víc nás neustálo dar svobody.
Většina asi stále někde nějak žije
a možná jako já teď tady se snaží
vzpomenout, jak snadno se i pije
na život, co nikdy dost nenabaží.

Ref.
Čas běží, přímo utíká
a život je jak fabrika.
Ráno si odpíchneš
a pak, než se naděješ,
je konec tvojí směny.
Nečekej velké změny,
včera jak zítra tě bere ďas,
rychle, rychle ti běží čas.

4.
A na jízdu rychlíkem a pasažéry,
co jsme v něm tenkrát spolu jeli.
A ač v nesvobodě tak svobodni,
nevěříš - hoď kamenem či bodni.
Jen pamatuji, jak čas kol hvízdá,
ale já víc už toho opravdu nevím.
Asi to byla skutečně velká jízda,
co skončila na propadlišti dějin.

Ref.
Čas běží, přímo utíká
a život je jak fabrika.
Ráno si odpíchneš
a pak, než se naděješ,
je konec tvojí směny.
Nečekej velké změny,
včera jak zítra tě bere ďas,
rychle, rychle ti běží čas.

Pořád se někdo dívá

17. května 2017 v 16:47 | PJ |  Ostatní básně (nezařaditelné)
1.
Klíčová dírka bývá někdy klíčová,
když cizí oko se na ni tiše nalepí.
Před ním nikdo a nic se neschová,
co nevidí, si ke skutečnosti dolepí.
Když otevřeš rychle dveře dokořán,
nikdo tam není, jen cítíš průvan.

Ref.:
Když se nikdo nedívá,
tak myslíš, že jsi sám.
To dnes už jisté nebývá
a já na to svůj krk dám,
že kdosi za dírkou stál
a vše pečlivě zaznamenal.

2.
V daleké cizině jsi na dovolené,
kde určitě ani nikdo tě nepozná.
Neřešíš zakázané ani dovolené,
až pak fotky probudí tě ze sna.
Někdo se díval na pláži či v baru,
když inkognito upouštěl jsi páru.

Ref.:
Když se nikdo nedívá,
tak myslíš, že jsi sám.
To dnes už jisté nebývá
a já na to svůj krk dám,
že kdosi za foťákem stál
a vše pečlivě zaznamenal.

3.
Kamera všude, kam se podíváš,
a za ní zas cizí oči kolem šmejdí.
Normální se ostatním přitom zdáš,
než na netu v tvém soukromí rejdí.
V domě, u počítače nebo na ulici,
všude tě vidí, to je svět na palici.

Ref.:
Když se nikdo nedívá,
tak myslíš, že jsi sám.
To dnes už jisté nebývá
a já na to svůj krk dám,
že kdosi za kamerou stál
a vše pečlivě zaznamenal.

4.
Stát je obrovský bratr všech lidí,
sbírá informace o všem, co jde.
V domech, rodinách, účtech slídí,
chce vědět kdo, s kým, proč a kde.
Neschováš se, on tě všude uvidí,
žádný z nás složce o sobě neujde.

Ref.:
Když se nikdo nedívá,
tak myslíš, že jsi sám.
To dnes už jisté nebývá
a já na to svůj krk dám,
že stát o tvou složku stál
a do ní vše zaznamenal.

Co je ještě normální? (nad 18 let)

11. května 2017 v 16:07 | PJ |  Erotické básně (od 18 let)
1.
Spousta lidí se baví na velké párty,
všichni popíjejí, někdo kouří Sparty.
Teď se nějak zakymácel jeden host,
zdá se, že pije moc a má asi dost.
Jak tak padal, zavadil o jednu holku
a chytil se ubrusu na plném stolku.
Spousta sklenic rozlila se po ubruse,
a tak se pak rychle sundat musel.

Ref.:
Tak kde je ta hranice?
Kdo je normální? Kdo to ví?
Co je méně a co více?
S každým jsme hned hotoví.
Jiným jsme my za opice.
Ti normální už visí v ráhnoví!

2.
Kdo ví, zda se nahý stolek stydí?
Jak tak stojí nahý, každý ho vidí.
Ještěže má nohy z tmavého dřeva,
že zčervenal hanbou nikomu neva.
Kdyby to byl nenalakovaný smrk,
každý by mu hned mezi nohy kuk.
Navrhuji - pojďme držet s ním basu
a sundejme si taky vše dolů od pasu.

Ref.:
Tak kde je ta hranice?
Kdo je normální? Kdo to ví?
Co je méně a co více?
S každým jsme hned hotoví.
Jiným jsme my za opice.
Ti normální už visí v ráhnoví!

3.
Budeme mít všichni nahé nohy i klín
a zahanbený stůl nebude mít splín.
A vy se ptáte, co bylo dál na párty?
Kouřilo se dál, ale už ne jen Sparty.
Z normální jedné slušné oslavy
stalo se swingers pro nemravy.
Ten šuká tu a tam je dvojice holek
a na začátku byl obyčejný stolek.

Ref.:
Tak kde je ta hranice?
Kdo je normální? Kdo to ví?
Co je méně a co více?
S každým jsme hned hotoví.
Jiným jsme my za opice.
Ti normální už visí v ráhnoví!

4.
Dávejte pozor na stolky s ubrusem!
Ať pak neskončíte s cizím penisem,
holky, v některém ze svých otvorů.
Či kluci dostanou k sexu potvoru.
To všechno se i vám může stát,
ale ještě horšího se musíte bát.
Ne toho, že někomu nebude stát,
ale že vám nebude chtít nikdo dát!

Ref.:
Tak kde je ta hranice?
Kdo je normální? Kdo to ví?
Co je méně a co více?
S každým jsme hned hotoví.
Jiným jsme my za opice.
Ti normální už visí v ráhnoví!

Další články


Kam dál